Po deseti měsících příprav se konečně blíží termín odjezdu na další výpravy do Belize a myslím, že stojí za to si shrnout, co mě a mé spolucestovatele čeká.

Tým tvoří 5 fotografů (Petr Bambousek, Karel Černý, Radek Demjan, Jirka Ševčík a Petr Stejskal). Po předešlých dvou cestách do Belize jsem vybral místa, kde bychom mohli nafotit co možná nejpestřejší témata.



Odlet 12.2.
Odlet do Belize je trochu komplikovaný dvěma přestupy, které na sebe příliš nenavazují, proto se na první destinaci dostaneme až 14.2. Budeme se potulovat kolem Guatemalských hranic, kde je skvělá příležitost spatřit leguány a bazilišky. Znám místo, kam se každý večer slétají volavky rusohlavé a jimi obsypané stromy vypadají jako tropická varianta našeho vánočního stromečku. V této oblasti máme také domluvené fotografování tukanů arasari a patrně i momotů černolících. Budeme se zde také věnovat fotografii motýlů, pro ty účely využijeme i místní motýlí zahradu. Výčet druhů tím samozřejmě nekončí, vždy je dobré se nechat překvapit. Kousek od ubytování budeme mít mayskou pyramidu.



Sittee River
Po několika dnech se přesuneme do oblasti Sittee River, která je na dosah Karibskému moři. Toto místo jsem nevybral náhodně, leží pár kilometrů od úžasné pralesní rezervace Cockscomb, o které jsem psal i článek do listopadového Koktejlu. (mimochodem, před pár dny jsem náhodou zjistil, že hlasující čtenáři zvolili článek jako nejzajímavější z tohoto čísla – za to moc děkuji!). Rezervace je unikátní v mnoha ohledech a strávíme tu celý den. Možná se nám podaří nafotit skrytě žijící lelky a volavčíky člunozobé. Cockscomb přináší vždycky něco nového. Další den se pak vypravíme na pravidelnou zastávku papoušků Ara. Zbytek času budeme věnovat focení v okolí Sittee River, které by podle všeho mělo být velmi plodné.



Crooked Tree
Na poslední chvíli se mi podařilo zajistit místo na focení kolibříků. Ti v Belize rozhodně nepatří k tak běžně fotografovaným objektům jako třeba v Kostarice nebo Ekvádoru, což je dáno hlavně tím, že je zde minimum krmítek, kde by se ptáčci koncentrovali. Nakonec jsem se takového místa dopátral a při cestě do Crooked Tree strávíme den ve společnosti těchto miniaturních stvoření. Samotná oblast Crooked Tree je jednou velkou podívanou a pevně věřím, že se nám podařilo výpravu načasovat tak, aby zde byla tak četná populace brodivých ptáků, jakou jsem tu obdivoval při první výpravě do Belize. V tom správném období se zde vyskytují obrovská hejna volavek bílých, kormoránů a nesytů, nad lagunou krouží orlovci a celou atmosféru doplňují ukřičení ledňáčci. Opravdový ptačí ráj.



Caye Caulker
Na závěr se přesuneme na ostrov Caye Caulker, kde budeme ve společnsoti fregatek, pelikánů a volavek. Jako třešinka na dortu by měla být výprava na ostrov Half Moon Caye, který hostí největší karibskou kolonii terejů červenonohých – latinsky Sula sula!

Měli bychom tedy strávit 14 dnů plných tepla, tropické přírody a pohody. Doufejme, že to vyjde. Příprava mi zabrala opravdu hodně dlouho a myslím, že je to zatím nejlépe připravená cesta. Techniku budu mít také (pro mě) nadstandardní, zbytek je tedy jen na naší kreativitě a na přání, aby se nám vše zlé vyhýbalo. Pokusím se občas napsat nějaký ten minipříspěvek – najdete ho v Krátkých zprávách.

Cestu do Belize si prodloužím o dalších 14 dnů na Floridě, kterou jsem připravoval paralelně a od které si toho také hodně slibuji. Zejména proto, že jsem pečlivě vybral místa, kde se dá nafotit spousta motivů a mám v plánu tam plně rozvinout své nápady, které v sobě dusím už od podzima.

---

Jak jsem fotografoval v Belize 2008

Do Belize jsem se po třech letech vracel najisto. Hlavním cílem výpravy bylo fotografování zvířat v přirozeném prostředí. Musím přiznat, že Belize mi při poslední cestě naprosto učarovalo a podobná druhová pestrost zvířat je v našich končinách nevídaná. Primárně jsem se chystal věnovat fotografii volavek, kterých žije v Belize 16 druhů. Kromě pěti se mi podařilo nafotit všechny. Na cestě mě tentokrát doprovázel Lumír Koutník - www.fotolumir.com Pojďme se tedy podívat, jak se takové volavky fotí.

Pro názornou ukázku, jak některé fotografie vznikaly, využiji snímků kolegy Lumíra Koutníka, který mě na poslední cestě doprovázel. Podle Exifu jeho fotografií jsem vybral své záběry, které vznikly v době, kdy se jeho objektiv na chvíli nezaměřoval na okolní faunu.

Na jihu Belize jsme s Lumírem objevili velmi atraktivní mokřad, který nám přinesl mnohé fotografické úlovky. Aby vůbec nějaké fotky vznikly, bylo zapotřebí se k mokřadu dostat. Správce oblasti nás pustil na téměř dvoukilometrovou dřevěnou lávku, která se vine asi metr nad povrchem země. Podle slov správce byl povrch lávky kluzký po nedávných deštích. To, co nás však čekalo, mi na dlouho utkvělo v paměti. Zatíženi 12 kg fotovýbavy jsme na kluzkých prknech předváděli netradiční taneční variace. Místy zábavné, místy zdraví nebezpečné. Po půl hodině jsme doklopýtali na konec lávky, kde nás čekalo nemilé překvapení. Cesta končila ve vodním kanálu, o jehož hloubce jsme mohli jen spekulovat. Jako špatný vtip pak vypadala přivázaná loďka zpola zaplněná vodou. Z obou stran nás stínila neprostupná vegetace a po ptactvu ani památka. Po krátkém odpočinku jsme ve vegetaci objevili velmi nenápadnou stezku. S hlubokým vzdechem jsme se vydali prozkoumat její tajemství. Zprvu to vypadalo, že cesta bude v porovnání s dřevěnou lávkou mnohem snazší. Ale opak byl pravdou. Houští nepříjemně houstlo a nohy nám nezadržitelně zapadaly do bahnitého terénu. V některých místech jsme museli zapomenout na vzpřímenou chůzi a potupně přesedlat do pozice „kačenky“, kterou nás trýznili učitelé tělocviku. "A ta kačka blátotlačka …", honilo se mi hlavou. Batoh s fototechnikou byl čím dál těžší a bahno čím dál řidší. Pichlavé trní se nám zachytávalo o vše a mnohdy překonalo naše odhodlání vyrazit vpřed, trny se zachycovaly na pár místech a větvička nás vracela zase zpět.

Další půl hodinu jsme se prodírali trny a bahnem, až jsme objevili překrásnou otevřenou lagunu, kde dávají volavky dobrou noc. Aby mohla vzniknout nějaká smysluplná fotka, bylo zapotřebí podstoupit další zkoušku. Nejvíce ptáků se totiž zdržovalo za vodním kanálem, který nás odděloval od zmíněné laguny. A tak jsem se vydal prozkoumat kvalitu bahna na dvou desetimetrových úsecích, které bylo třeba překonat. Bahno do půli lýtek, voda do půli stehen. Výborně, dá se to přejít, když se člověk nezastaví. Konečně jsem byl u laguny, ptáci pochopitelně dávno odlétli. Lehl jsem si na hranici mokřiny, kde bylo jen pevnější bahno, ale bez vody. Následuje nehybné čekání, až se ptáci vrátí na své oblíbené místo. Po hodince se začíná laguna opět plnit ptáky. Zároveň začíná pršet. Nejdříve zvolna, pak více, pak doslova průtrž mračen. Přikryl jsem foťák pláštěnkou a v duchu si říkal: "Děj se vůle boží". Po dešti konečně zůstalo jen zataženo a mohlo vzniknout několik vymodlených fotografií volavek. Smutným detailem bylo, že po dešti jsem už neležel na hranici mokřiny, ale stal jsem se její součástí. Není třeba podrobně popisovat, jak vypadala cesta stejným směrem zpět – dvakrát přes bahnitý kanál, kačenkami v blátě a trní, a pak už potmě za svitu čelovky na kluzké lávce. Po hodině trmácení jsme byli u auta. A tak končí jeden fotografický den...

Volavky v moři

Po popsaném dobrodružství se zdálo focení vodního ptactva na Caye Caulker, kam jsme se přesunuli, jako jednoznačně libidová záležitost. Sluníčko, teplá voda karibského moře a písečné pláže, po kterých pobíhají bahňáci. O nich pohovořím později. Na jihu ostrova se nezdržuje příliš turistů, zato si pamatuji z minulé návštěvy, že se tu objevují zajímavé volavky. Přestože vypadají velmi krotce, při vytažení fotoaparátu instinktivně ulétají. Bylo třeba se dostat co nejblíže k volavkám a co nejníže k hladině. Svlékl jsem se do plavek a s fotoaparátem na stativu vstoupil do vody v sandálech. Odpadky, které vyplavilo moře, pokrývají pobřeží a po překonání odpadkového pásu následuje hluboký ponor do bahna. Nikoli do písku, jak jsem si myslel. Každým krokem jsem se bořil hlouběji, až jsem se dopotácel na místo, kde jsem se rozhodl čekat na volavky. Stativ i já jsme se uvelebili v bahně tak, aby byl fotoaparát co nejníže nad hladinou. V moři nastává trochu problém s přílivem a odlivem. Buď se po čase ocitne foťák příliš vysoko nad vodou nebo ve chvíli nepozornosti voda nepozorovaně začne omývat "battery pack". Výšku je tak třeba stále regulovat hlubším ponorem do bahna nebo povytažením stativu. Zároveň je třeba regulovat i ohnutí zad, abyste byli stále fotoaparátem kryti. Po hodině čekání se začnou ptáci opatrně přibližovat a může začít fotografování. Sluníčko se pomalu ubírá k obzoru a je potřeba využít každý paprsek světla.

Když si z vás dělají volavky srandu

Bahňáci v bažině

Na první pohled je to logické. Kde jinde také hledat bahňáky. Jak se k nim ale dostat? Přece se zase nebudu brodit bahnem ? Ale ano, jinak to nejde. Naštěstí jsou mokřady velmi pulsujícím organismem a vedle volavek se můžete setkat i s drobnými a rychle pobíhajícími ptáky. Loňské léto jsem strávil mnoho hodin čekáním na tyto nenápadné perly mokřadů u našich rybníků. Mile mě překvapilo, když jsem na druhé straně zeměkoule potkal ty samé druhy. Pisily, vodouše a pisíky. Nakonec se mi podařilo některé nafotit a jsem moc rád, že jsem mohl využít výše uvedené strastiplné cesty k laguně a nemusel to absolvovat speciálně jen kvůli bahňákům. Jsou mi svým způsobem života vlastně velmi blízcí.

Bahňáci u moře

Pro fotografování volavek na jihu ostrova Caye Caulker je nejpříhodnější jižní část. Tam je možné při troše sebezapření a trpělivosti pozorovat a vyfotit několik zajímavých druhů. Kamenáčci pestří, kvůli kterým jsem se chtěl na Caye Caulker znovu vrátit, patří také mezi bahňáky a, jak jejich druhové jméno napovídá, mezi nejpestřeji zbarvené druhy. Bohužel si vybrali poměrně obydlenou část ostrova. Dlouho se ve mně prala touha nafotit si tyhle ptáčky s nepříjemnostmi spojenými z nechtěného exhibicionismu před turisty. Jakmile se však ptáci v malém hejnu začali koupat, neodolal jsem volání divočiny. Postupně mě opustily kraťasy, sandály a rozum. Před zraky pobavených turistů jsem si lehl do bahnitého dna odkrytého odlivem a s foťákem před hlavou se kousek po kousku plazil směrem ke koupajícím se kamenáčkům. Bylo jasné, že o mně vědí a záleží jen na nich, jak blízko mě k sobě pustí. Slaná voda a bahno mě svědily po celém těle, ale pravidelným kousáním do rtů jsem to překonal. Vzniklo pár solidních fotografií, dokud po nedalekém molu nepřešla skupinka turistů. Každý z nich utrousil „sorry“ a tím také ukončili mé snahy o focení kamenáčků. Ptáčci se přesunuli o několik set metrů dále. Mně zůstalo asi 20 fotografií, hlína na celém těle, na tričku a na spodním prádle. Přesunul jsem se na opuštěný jih a vyhlídl si skupinku kormoránů, odpočívajících na kůlech zbylých po starém molu asi 50 metrů od břehu.

Kormoráni

Po tom, co jsem popsal, je myslím již jasné, že je focení ptáků v jejich přirozeném prostředí vykoupeno velkým sebezapřením. Že není možné dojít k všudypřítomné zpola krotké volavce, cvaknout si ji a přemýšlet, co se zbytkem nudného dne. Ani focení kormoránů není nic jednoduchého. Ponořil jsem se s fotoaparátem do vody a jemného bahna (má smysl to pokaždé zmiňovat?) a snažil se od kůlu ke kůlu přiblížit ke skupince 3 kormoránů odpočívajících na konci torza starého mola. Trvalo to zhruba hodinu, než jsem se ke kormoránům přiblížil a zvykl je na svou přítomnost. A tak se stalo, že jsem si vyfotil detail hlavy velmi atraktivního druhu se smaragdovýma očima. Následkem toho byla zimnice, kterou jsem po návratu na břeh nemohl zastavit. Karibské zapadající slunce naštěstí hřeje, a tak po chvíli přestala a kormoráni jsou na snímku.

Nejlíp se fotografuje nádraží

Jak napsal ve svém slavném románu Jaroslav Hašek. A komu připadá málo atraktivní, může si v Belize vychutnat nehybný majestát stromů druhu Kaway s nepřebernou nabídkou kompozic. Jen je třeba si vzít dlouhé rukávy a nohavice. Lumír trávil večerní siestu preparací 16 miniaturních klíšťat ze svých loktů.