Nedávno jsem se vypravil na výlet. Cílem měla být lokalita s výskytem dravých brouků - svižníků. Počasí v rádiu znělo pozitivně - jasno až polojasno, při zvětšené oblačnosti přeháňky nebo bouřky s přívalovým deštěm. Prostě taková ta předpověď, kde se nedá šlápnout vedle :-) Pár dotyků displeje na navigaci, asi hodina jízdy a už jsme v lesíku se zajímavou písečnou holinou uprostřed. Ideální místo. Chvíli jsem pátral a na první pohled nic nebylo vidět. Ale po pár minutách začalo svítit slunce vykukující z proměnlivé oblačnosti. Písčina najednou ožila. Začaly bzučet vosy, kutilky nosily housenky a hrabaly jim pohodlné domečky. Vedle boty mi něco proběhlo a zastavilo. Byl to svižník. A támhle druhý. Najednou mi oči nestíhaly. Co metr to svižník. S úlevou jsem si sedl na okraj písčiny a chvíli je pozoroval. Manželka věděla, že náš romantický výlet dosáhl svého vrcholu, sedla si pod strom s knížkou a už si mě nevšímala. Nebo jsem si už nevšímal já jí? No, těžko říct, jak to vlastně bylo :-)



Každopádně svižníků bylo kolem plno, teď byla jen otázka nějakého dostat do záběru. A to nebyla úplně jednoduchá disciplína. Předně jsem odšrouboval battery grip, abych mohl fotit úplně od země. Vyhlédl jsem si místo, kde neruší nic v pozadí. Ono se to nezdá, ale najít zajímavé pozadí byl celkem oříšek. Tak jsem nakonec rezignoval a nechal jsem pozadí takové, jaké bylo zbylé okolí - tedy písek. Svižníci jsou značně neposední brouci. Aby ne, mají se co ohánět, aby se uživili. Jejich kořist - ostatní hmyz - taky moc nepostojí. Svižníci běhají v takových zvláštních přískocích. Asi vteřinu běží a vteřinu stojí. A tak to šlo pořád. Běží ..... Stojí ..... Běží ..... Stojí ..... Běží. Nakonec měli pár světlých chvilek, kdy se po úprku zastavili a chvíli bez hnutí stáli a civěli před sebe. Vzácná chvilka, kdy jsem se mohl opatrným plazením přiblížit a udělat fotku.



Jeden byl dokonce tak laskav, že mě nechal přiblížit až téměř na dotyk objektivem. Foťák jsem měl těsně nad zemí a malíčkem levé ruky jsem jej držel nad povrchem, abych jím nedřel o zem. Pomaloučku jsem se blížil ke strnulému svižníkovi, ten se ani nehnul. V hledáčku se matně rýsoval jeho portrét. Už stačí jen opatrně vysunout malíček zpod objektivu, položit ho na zem a polehoučku doostřit. Už zbývá poslední pohyb a svižník pořád nic. Opatrně ostřím a už mám ostré to správné místo. Jenže, svižník je fuč! Minuta silových cvičení k ničemu. Takhle jsem nepořídil spoustu snímků. Jenže s rychlostí se na svižníky nesmí, to je marná věc. Tak nezbývalo, než to mockrát zopakovat a doufat, že to párkrát vyjde. No a ono to nakonec vyšlo, párkrát.

Tak se mi povedlo zachytit svižníka, co porcuje mravence, souboj dvou svižníků, dva svižníky pospolu, překvapeného svižníka, který vyběhl (asi omylem) na vyhlídku. Pak jsem přehodil objektivy na širokoúhlý a zkusil ještě zachytit svižníka s prostředím, ale to už jsem neměl moc síly. Vyčerpán desítkami silových kliků a plazením jsem tuhle myšlenku už nezvládl realizovat. Konečnou stanicí bylo, když jsem, ve snaze dostat co nejníž, vdechl dávku písku. Udělalo se mi temno před očima a začal jsem smrkat a frkat, abych se zbavil nechtěného písku v nose. To probudilo manželku, která si dávala pauzu mezi dvěma stránkami napínavé detektivky, a já uznal, že je čas se vrátit domů.

Fotit svižníky není žádný med, ale při troše trpělivosti se to dá zvládnout. Strávil jsem s nimi jen pár hodin, a tak je na nějaké závěry škoda. Každopádně jsou to fascinující zvířata. Jsou to opravdoví tygři hmyzí říše. Však jim také angličané říkají Tiger Beetles. Při focení svižníků se kolem mě potulovaly i zmíněné vosy kutilky a další druhy vos vázané na písek. Určitě se tam ještě vrátím.


Abych nepředstíral, že mám svižníky v malíku, je třeba uvést na pravou míru, že mě fascinují jako lovci s velmi atraktivním vzhledem (tedy fotogeničtí). Ale některé druhy jsou si vzájemně tak podobní, že je nedokážu určit do druhu. Proto nebudu psát o jejich biologii žádná moudra, protože bych nedal dohromady víc, než si sami můžete najít třeba na Wikipedii. V hmyzí říši se pohybuji mnohem méně než v ptačí, a tak mám ve znalostech velké mezery. Na druhou stranu je to pro mě natolik fascinující skupina živočichů, že se každou minutou s nimi strávenou něco nového dozvím.