Objektiv Sigma 150mm/2.8 jsem si pořídil poté, co jsem nedobrovolně přišel o Tamron 180mm/3.5. Oba patřily k objektivům, mezi kterými jsem se rozmýšlel. Sigma vycházela levněji než Tamron, a tak na ni padla volba. Myslím, že to bylo velmi dobré rozhodnutí. Nejdříve bych tedy shrnul mé dojmy ze Sigmy 150mm v porovnání s Tamronem 180mm.

Sigma 150mm/2,8 vs. Tamron 180mm/3,5
Pokud bych měl porovnat tyhle dva objektivy, tak nejprve zmíním, co mi na obou vyhovuje. Jednak je to delší ohnisková vzdálenost, která umožňuje fotit rostliny nebo hmyz z delší vzdálenosti. To pomáhá zejména při snaze odrazit objekt od pozadí. Další silnou stránkou obou je fakt, že se přední čočka při ostření neotáčí a nevysunuje. To je vlastnost, kterou ocení hlavně majitelé polarizačních filtrů. Tamron šel v tomto ohledu ještě dál a přidal speciální kroužek pro otáčení filtru, to umožňuje mít nasazen filtr i sluneční clonu – fakt vynikající řešení. Tamronu bych přidal body za mechanické zpracování. Na první pohled je Sigma hodně příjemná s jemným „semišovým“ povrchem. Ten je kouzelný jen do té doby, než nějakou nešťastnou náhodou povrch porušíte. Jemná úprava se začne odlupovat a i opticky čistý objektiv vypadá, že má za sebou těžké časy. Loupání se prakticky nedá zarazit.



Tamron má povrch mnohem lépe zpracovaný a pravidelné používání objektivu není prakticky znát. Ostření je u obou objektivů pomalé, respektive o dost pomalejší než je běžné třeba u super rychlých objektivů Nikkor 300/4 nebo Canon EF 400/5,6, které jsem měl. Hodně často ostřím ručně, takže mně osobně to zas tak moc nevadí. To nejdůležitější je asi optická kvalita. Tady bych dal o kytičku víc Sigmě. Tamron má výbornou kresbu, na blízko i na nejmenší clonu. Ale jakmile je objekt ve větší vzdálenosti než je +/- ta minimální, nedá se na obrázku najít kontura. Na focení portrétů je to například nepoužitelné. Pro potřebu ostrosti je třeba zaclonit a pak to začíná být ono, jenže jemný bokeh je ten tam. Sigma 150 je oproti tomu krásně ostrá i při otevřené cloně a portréty zvládá výborně. Sečtením všech pro a proti bych se do budoucna vždy přiklonil k Sigmě. Optická kvalita je pro mě vždycky za více bodů. Jen bych nerad vyvolal dojem, že Tamron je nějaké nekvalitní ořezávátko. Podle mě je naprosto vynikající objektiv! Sigma je jen o něco víc vynikající :-)

Proč jsem začal přemýšlet o změně
Se Sigmou jsem tedy fotil poslední dva roky. Zvyknul jsem si na ni a nenašel na našich společných toulkách žádné vady. Nedávno jsem dostal (zpětně hodnoceno trochu šílený) nápad, že bych začal šetřit na objektiv 300mm/2,8. Nakonec jsem došel k tomu, že koupit si takový objektiv by znamenalo odpustit si nějakou cestu do tropů. Koupě 300/2,8 by pro mě měla význam právě kvůli cestě do tropů. Z tohoto cyklu úvah mě vytrhla zcela nová myšlenka. Při prohlížení fotek z výpravy do Thajska jsem si všiml, že některé fotky, které jsem vytvořil, nejsou moc ostré. Vzpomínkou na okolnosti, ve kterých vznikaly, jsem se ujistil, že snad ani ostré být nemohly. Často jsem se při komponování dostávat do tak složitých jogínských poloh, že se mi třásly všechny údy. No všechny, to jsem asi přehnal :-) Ruce a nohy se mi ovšem třásly a pak není divu, že dost fotek nevyšlo tak, jak bych si přál. A v tom mě to napadlo. Postavím se nohama na zem a opustím myšlenku 300mm zázraku. Mnohem reálnější bude koupě nové verze objektivu, který jsem si tak oblíbil. Sigma totiž v roce 2010 oznámila uvedení stabilizované verze objektivu 150mm/2,8. Z myšlenky vznikla touha, z touhy posedlost a díky tomu ji mám právě teď vedle sebe na stole.

Sigma 150mm/2,8 vs. Sigma 150mm/2,8 OS
Než se dostanu k možnostem plynoucím z přítomnosti stabilizace, zmíním se o inovacích, které jsou na první pohled patrné. První z nich je váha. Nová Sigma 150 OS váží 285g víc než původní verze, to je nárůst o třetinu původní hmotnosti. Současná váha 1,150 kg je v ruce vážně znát. Jen pro zajímavost, Canon EF 400mm/5,6 váží jen o 100g víc! Až si říkám, jestli přínos stabilizace nebude jen kompenzovat nárůst váhy. :-) Co se na první pohled změnilo, je také zpracování povrchu. Zde musím, ač ateista, zvolat „zaplať pámbůch“. Na rozdíl od původní verze je nová stabilizovaná potažena matnou prakticky neporušitelnou vrstvou. Na dotyk je také příjemná a věřím, že navíc vydrží mnohem více. Drobností už je malá změna šroubu u stativové objímky. Jinak jsou objektivy prakticky totožné, hlavním rozdílem je tedy přítomnost stabilizace. Jak tedy funguje? No funguje, o tom žádná.



Sigma 150mm/2,8 OS a stabilizace
Předně je třeba si uvědomit, že stabilizace v objektivu nutně neznamená, že „od těch dob nebylo neostrých fotek“. Jak jsem popisoval v úvodu, často se při focení a hledání toho správného pozadí dostávám do pozic, které by s přehledem mohly rozšířit jogínskou sestavu Pozdrav slunci o Pozdrav vážce. Jde mi zejména o to, abych získal vyšší počet ostrých fotek v poměru k množství pořízených. Jako stabilizátorový panic jsem si také poprvé poctivě přečetl návod k používání objektivu. Zaujala mě například informace, že sundávání/nasazování objektivu se zapnutým režimem stabilizace jej může poškodit. Níže můžete vidět, jak vycházejí série snímků s vypnutým stabilizátorem a se zapnutým na režim 1 a režim 2.

Popis scény: knihy naskládané na nočním stolku, osvětlení lampičkou, foceno z ruky, clona 4.5, časy a ISO proměnlivé, ostřeno kontinuálně na písmeno "E" v nápisu Snakes. To proto, abych dosáhl stejné hloubky ostrosti. Každá série obsahovala 10 fotografií (aby bylo procento úspěšnosti snadno spočitatelné). Můžete porovnat výsledky.  Je patrné, že při focení z ruky je logicky nejúčinnější zapnutá stabilizace v režimu 1, který eliminuje pohyby vertikáně i horizontálně (Režim 2 jen vertikálně). Tabulka ukazuje, jaké procento fotografií bylo ostrých.

	1/8s	1/20s	1/40s
Stablizátor vypnutý	0%	20%	40%
Stabilizátor režim 1	20%	60%	70%
Stabilizátor režim 2	10%	30%	40%
ISO	1000	1250	2000

Pokud to shrnu, tak patrně jediným nedostatkem Sigmy 150mm/2,8 OS je vyšší váha a vyšší pořizovací cena. Přítomnost stabilizátoru je ovšem jednoznačným přínosem. Hranice možností focení z ruky se mi tedy velmi příjemně posunuly a mohu řešit další krok – osvětlení scény. Na další cestě do tropů bych se chtěl věnovat fotografii nočních živočichů a možnost fotit delšími časy spolu se zvládnutím osvětlení scény bude pro výsledné fotky rozhodující.

Petr Bambousek, 2012