Petr Bambousek | Wildlife Photography | Botswana 2018 výlet do ráje
12095
post-template-default,single,single-post,postid-12095,single-format-standard,ajax_updown_fade,page_not_loaded,

Botswana - Výlet do ráje

Botswana 2018 výlet do ráje

02 Srp 2018, Posted by Petr Bambousek in Články, Olympus, Příběhy fotografií, Zápisky z cest

Stojím na letišti na Ruzyni, na zádech mám fotobatoh a v ruce držím asi 10 kg zavazadlo, které jsem si právě vzal z pásu. V hlavě mám zmatek. Co že se to stalo minulý týden? Opravdu jsem byl v Africe a viděl to všechno na vlastní oči nebo to byl jen sen? Fotky na disku mi potvrzují, že se to patrně stalo. Při hodinové jízdě autobusem domů si to všechno rekapituluji.

Jak to začalo

V polovině června mě oslovili zástupci Olympus Europe, že pro nadcházející veletrh Photokina (26. – 29. 9. 2018) vytváří tým, který by měl pomocí techniky Olympus vytvořit atraktivní kolekci fotografií. Každý z fotografů by měl cílit na určité téma – krajinu (Andreas Geh), motosport (Mike Inkley), lidi (Meeri Koutaniemi), wildlife (Petr Bambousek), ptactvo  (Jari Peltomäki) a makro (Frank Rückert). Já byl vybrán pro focení tématu Wildlife. Videozáznam bude pořizovat Chris Eyre-Walker. Souvisí s tím však týdenní pobyt v Botswaně na konci července. Budu mít v té době volno? Myslím, že i kdybych volno neměl, nějak bych to zařídil. Takové poctě se prostě nedá odolat. A tak jsem měl před sebou cestu, ke které bych se sám asi jen tak neodhodlal.

Odříkaného chleba nejvíc

Lidé, kteří mě znají, se občas ptají, proč nejedu někdy do Afriky. Že jsem objel kus světa, ale Afrika tam chybí. Odpověď je jednoduchá – Fotografií z Afriky jsem viděl tuny, dřív byly v televizi snad pořady jen o Africe. Zkrátka jsem vnímal, že se tam jen obtížně získají snímky, které by mohly někoho oslovit, protože jich je všude plno. Navíc, focení v Africe má jeden prvek, který je mi totálně proti srsti – kvůli bezpečnosti je třeba fotit z auta. Vystoupit lze jen ojediněle a ideálně v doprovodu průvodce. Zkrátka okoukanost témat a složitá cesta k zajímavému úhlu pohledu mě od Afriky držela dál. Nicméně pokud je zde nabídka si to vše vyzkoušet, tak jsem se nebránil. I po návratu si myslím, že je to hodně obtížné, ale na druhou stranu naprosto strhující. To, co na fotky nedokážu zcela přenést, je síla pocitu, když stojíte v odkrytém voze tváří v tvář levhartovi nebo lvovi, kteří mají schopnost vás kdykoli ulovit. Neudělají to jen z toho důvodu, že ta podivná hlučná věc jim nikdy nic neudělala, a tak na ni neútočí. Afrika mě pohltila a může za to určitě i volba dokonalé lokality pro samotný projekt.

Safari Wilderness – luxus s citem pro přírodu

Náš pobyt z Africké strany zajišťovala společnost Wilderness Safaris, která patří k nejlepším v celém regionu. Jejich kempy jsou známé luxusním umístěním, vybavením a přístupem ke klientům. Na rovinu, organizace celé cesty byla na té nejvyšší úrovni, setkali jsme se se spoustou úžasných lidí, kteří svou práci milují a vzniklé problémy (zatoulané batohy) řešili s nebývalou obětavostí. Zkrátka byli jsme hýčkáni a maximálně jsme si to užili. Celý pobyt trval vlastně velmi krátce. Možná až příliš krátce na tvorbu nějaké strhující série. Jednalo se o 4 noci pobytu ve dvou kempech (2 noci v každém), tedy cca 3,5 dne focení. Díky skvělému týmu, kde nevázla komunikace, skvělé organizaci, neuvěřitelně schopným stopařům a průvodcům se stal pobyt tak intenzivním, že jsem měl pocit, že trval dva týdny. Zkrátka něco, co se mi tak hluboce vrylo do hlavy, že to z ní jen tak nedostanu a to jsem toho na 40 expedicích viděl víc než dost. Jak kolegům z Olympusu, tak Wilderness Safaris bych tímto rád složil obrovskou poklonu. Zázemí bylo prostě dokonalé. Čas jsme trávili na dvou místech – Kings Pool (Linyanti) a Mombo (Moremi, Delta Okavanga). V obou místech si umím představit trávit týdny. Tak obrovské množství příležitostí se nachází snad jen v Pantanalu, jenže tady to všechno umocňuje masivní koncentrace velkých zvířat.

Velká pětka za tři dny

Řada lidí cestuje do Afriky kvůli takzvané velké pětce. Slon africký, Nosorožec dvourohý, Buvol africký, Lev pustinný a Levhart skvrnitý. Pro některé je to motivace k opakovaným návštěvám Afriky, některým uniká roky. Ať už to bylo volbou lokalit, skvělých průvodců či řádného štěstí, mně se podařilo vidět a fotit velkou pětku během prvních tří dnů. A to podotýkám, že jsem o takovou „trofej“ vůbec nestál, ani se o to nijak nesnažil. Ale bojovat jsem proti tomu nehodlal. Přistoupil jsem k focení jako otevřenému menu a snažil se držet zadání, že mým cílem jsou hlavně savci.

Přelet vrtulovým letadlem – slon

Můj první zářez do velké pětky nastal už v letadle do prvního kempu. Při pozorném pohledu z okénka jsem identifikoval první skupinky slonů, které bylo možné zahlédnout kolem malých vodních ploch uprostřed savany pod námi. Fotil jsem jako o život a při dosednutí jsem měl prvních 400 fotek z Afriky za sebou. Cesta z letiště do kempu nám zabrala asi hodinu a tak nějak jsem pochopil, o čem že to tady bude. Hned u letiště byly žirafy, impaly, u vody lovily vlhy, občas se dal zahlédnout slon a pěkně nás vylekal hroch, který se vrhnul hned před džípem do vody. Přál jsem si, abychom nikdy do kempu nedojeli, protože to vypadalo naprosto neuvěřitelně.

Se slony jsem vůbec zažil zajímavé chvilky. Jednou nám přišel slon přímo do polootevřené restaurace v kempu Mombo a začal si trhat plody ze stromu nad střechou. Další úžasný moment nastal, když slon prošel kempem a natřásl si plody z palmy. Předvedl přitom „skok“ přes dřevěnou lávku, která mu stála v cestě. Poslední noc jsem se nad ránem probudil a překvapilo mě, že i když jsem vzhůru, pořád chrápu. Chvíli jsem své chrápání poslouchal a zjistil jsem, že ho vydává slon, který mi spí pod pokojem. Jsou to neobyčejná zvířata.

První ráno – levhart

Naše skupinka se vzájemně seznámila a strávili jsme krásný večer v okolí kempu natlačeni kolem ohně. Možná si někdo klepe na hlavu, proč být v Africe u ohně. V této době je však v Botswaně po západu slunce velmi fryšno. Díky Petrovi Slavíkovi za konzultaci – bunda, čepice i rukavice, vše jsem použil. Po nečekaně ledové noci jsme se zahalení v bundách nasoukali do otevřeného džípu a vydali se hledat první zvířata. Stopaři krátce na to objevili čerstvé stopy levharta a začalo pátrání. Když říkám džíp, jedná se o takovou civilní verzi obrněného transportéru (viz výše), který umí jezdit po prašných cestách a zároveň nové cesty vytvářet. Hravě nahradí management, který zde dělají sloni, tedy razit si cestu skrze menší stromy. Zprvu to vypadalo jako zbytečná věc, ale najednou auto zastavilo a my jsme ho viděli. Levhart seděl na vysokém termitišti zády k nám. Byli jsme jako myšky, abychom ho nedej bože nevyplašili. Jak se ale ukázalo, africká zvířata džípy ignorují. Takže když jsme se vydali najít lepší úhel, nestálo rachotící auto levhartovi ani za pohled. Koukal stále pod sebe. Po chvíli nám to došlo. Pod termitištěm měla úkryt prasata savanová a jedna dospělá samice koukala nehnutě ven. Napětí by se dalo krájet. Levhart byl připraven v útočné pozici, v očích prasete se odrážel strach a odhodlání. Trvalo to minutu, možná kousek déle a prase to risklo a vyrazilo kupředu. Levhart nestihl zareagovat, kořist byla pryč. Z puklin v termitiště ovšem vycházel prach, neklamné znamení, že jsou tam ještě mláďata. Levhart se rozhodl vytrvat a my také. Nedaleko se objevila hyena a slídila, zda se něco zajímavého nenabídne k snědku. Levhart se připravil do své pozice a čekal na pohyb mladých prasat. Já měl ruku stále na spoušti, nechtěl jsem to propásnout. Tak to trvalo skoro tři hodiny! Levhart průběžně měnil pozice od aktivity ke spánku a nakonec to vzdal. Nakonec si zívl, protáhl se a pomalým krokem odkráčel, prasata vyhrála. Tentokrát. Snažili jsme se levharta následovat, ale těžké auto se terénem propracovávalo příliš pomalu, levhart zmizel tak náhle, jak se objevil. Zážitek nepopsatelný a to to vlastně jen začalo.

Buvol a lev

Pobyt v prvním kempu byl hodně pracovní a kromě ranního a večerního safari jsme natáčeli rozhovory pro medailonek na Photokinu. Šlo to ztuha, hlavně tedy v mém případě, a tak nám utíkaly hodiny před očima. Mezitím jsme přímo v kempu několikrát viděli slony hned u pokojů, stejně tak hrochy a pro mě hodně podstatné – vlhy přímo na balkóně jednoho z pokojů. Přestože focení ptáků nebylo mou prioritou, musel jsem jim několik minut věnovat. To se zkrátka nedalo vynechat. Po přesunu do druhého kempu – Mombo, jsme měli v plánu opět vyjet autem na odpolední projížďku. Mombo je naprosto speciální místo a přiznávám, že se mi podlomila kolena, když jsme tam dorazili. Na mokřadu za příjezdovou lávkou se pásly zebry, skákali paviáni, pobíhaly pisily, čejky a volavky, občas bylo vidět rybaříka a impaly musely ustoupit přímo z cesty. Vstoupil jsem na terasu v hlavní recepci a show pokračovalo. Na pláni před recepcí se krmilo několik slonů, přebíhala prasata, pásly se další antilopy, přebíhali další paviáni. Málem jsem omdlel a nezakrýval ohromení. Na odpolední projížďce jsme měli na výběr, co chceme zkusit vidět (pořád je to příroda a těžko se někam jezdí na jisto). Vybral jsem si lvy. Setkání s levhartem na mě hodně zapůsobilo a toužil jsem vidět lvy zblízka. Auto se dalo do pohybu a před námi defilovaly desítky zvířat včetně antilop, zeber a malé skupinky buvolů. Tak se to aspoň zdálo zdálky. Přijeli jsme blíž a buvoly jsem po stovce přestal počítat. Odhadem několik desítek, možná set buvolů totálně zaplnilo pláň před námi a v klidu se pásli. Světlo bylo mizerné a příliš vysoko, jenže, kdo by odolal. Když jsme se vynadívali, pokračovali jsme ve stopování lvů. Nakonec jsme je objevili. Spali. Spali deset minut. Spali dvacet minut. Spali hodinu. Krásně se jim to spalo. A mezitím se setmělo. V parku není povoleno jezdit v noci, tak jsme se vydali na cestu zpátky. Soumrak padal velmi rychle a už vlastně za tmy jsme potkali jiné lvy. Dva mladí samci proběhli kousek od našeho auta, aniž by nám věnovali pohled. Po několika stech metrech, v totální tmě jsme potkali ještě dvě samice se čtyřmi mláďaty. Tím tento den naše putování skončilo. Přede mnou byl ještě jeden celý den a jedno rychlé ráno. Na kartách jsem už v té chvíli měl několik tisíc fotek a v hlavě nepopsatelný zmatek. Viděl jsem tolik zvířat, že jsem to nedokázal pobrat. A to jsem nevěděl, co přijde druhý den.

Velká šestka – hroch

Přestože do velké pětky hroch nepatří, pro mě je to symbol Afriky. Určitě k tomu přispěl i fakt, že mi hroši v Kings Pool celou noc zpívali pod pokojem u řeky. Jejich hlas se mi vryl natrvalo do hlavy. Takže plán na další ráno zněl celkem jasně – rád bych viděl hrochy. Než jsme se k nim propracovali, tak to ovšem nějakou dobu zabralo. Nejprve zastávka na focení siluet žiraf proti obloze před východem slunce a pak návštěva biotopu nosorožce dvourohého. I když je to statné zvíře, na rozlehlé savaně to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Náš stopař Ike jezdil dlouho sem a tam a … našel ho. Na rozdíl od všech předchozích zvířat se mu auto ale vůbec nelíbilo, a tak se dal na útěk. Chvíli jsme ho pronásledovali, pak se otočil a zkusil fingovaný výpad. Když viděl, že to s autem ani s Ikem nehne, tak zase cupital pryč. Ike pak zvolil vzdálenost, která nosorožci tolik nevadila, a po několika minutách se zvíře výrazně uklidnilo. Začal východ slunce. Požádal jsem v rozmaru Ika, zda by nosorožce zkusil objet kvůli fotkám v protisvětle. Ike pro to měl pochopení, nosorožec moc ne. Nakonec několik fotek tohoto nádherného zvířete mám. Velká pětka byla komplet a my jsme už mířili k jezírku s hrochy. Zastihli jsme je už v mírně vyšším slunci, které bylo ale stále velmi příjemné. Zastavili jsme džíp. Před námi bylo ve vodě asi 15 hrochů. „Mohl bych jít ven?“, ptám se na velmi přehledném místě. Ike přitakal, vzali jsme do ruky foťáky a už jsme byli na břehu, vyklopené displeje a hroši byli jen naši. Vím, že hroch je dost nebezpečný, ne náhodou má na svědomí nejvíc zabitých lidí. Tady jsem se dal plně do rukou našeho průvodce. On tady nebyl poprvé, to já. Když se jeden hroch přiblížil tak, že to bylo i v hledáčku podezřelé, optal jsem se na rovinu – „Běžíme?“ – „Ještě ne, ale připrav se“. To mě uklidnilo, tak jsem mohl fotit dál. Hroch se zase vzdálil a hodinku se před námi předváděli v plné kráse. Já osobně bych o něj rozšířil skupinu velkých na velkou šestku.

Co dál?

Den teprve začal a už jsme měli prakticky nafoceno to, co jsme chtěli vidět. Při návratu nás čekalo příjemné překvapení, piknik venku o vody. Během něj kolem procházeli sloni, objevil se ledňáček, zoborožec i dudek. Cestou do kempu jsme potkali  stádo žiraf. Po třech intenzivních dnech už bych měl být připraven, ale stejně to se mnou zahýbalo a vznikaly další a další fotky.

Psi hyenovití – Mad Max

Odpoledne jsme dostali hlášku, že se v okolí zdržuje skupinka psů hyenovitých. Ti předchozí den ulovili impalu přímo v kempu, hyeny jim ji však vyfoukly. Aktivita psů se díky jasnému měsíci posunula k odpoledním a večerním hodinám. Za celý den jsme byli v kempu jen 1 hodinu. Nabít baterky a pak zpátky ke spící skupince psů hyenovitých. Ne náhodou se jim říkalo devil’s dogs. Ač na to nevypadají, jsou to dost krvelační lovci. Kořist uštvou vytrvalým během a pak skupinově roztrhají na kusy během několika minut. Kooperace ve smečce patří k těm nejzajímavějším rysům jejich života. Psy jsme našli spící kousek od auta Alexe, kameramana National Geographic, který s nimi trávil celé dny. Asi po hodině vše začalo. Psi se probudili, zívli a přivítali. Pak se rozhlédli a napadli nedaleko polehávající hyeny. Včerejší exces jim nechtěli nechat zadarmo. Náš průvodce řekl větu, která se mi zapsala hluboko do paměti „fasten your seatbelts“ – připoutejte se. To je celkem neobvyklý pokyn v pomalu jedoucích džípech. „Jakmile si vyberou kořist, začne jízda“. Vyšlo to do puntíku. Psi se sešikovali na okraji laguny a pozorovali procházející impaly. A najednou se rozeběhli, jako jedno těleso, Ike sešlápl plyn, zasmál se a v místech, kde jsme před tím jeli krokem, zkoušel stihnout tempo psů honících impalu. Zde jsou obrázky, které vznikly během jízdy, myslím, že dobře vystihují celou situaci.

Psi letěli jak šílení a mně v hlavě běžela hudba z Mad Maxe (poslechnout). Dokonale dokreslovala to, co se dělo. Psi letěli za zatáčku, my jsme tam rychlostí blesku dorazili taky a mně došlo, že jsme přesně v místech, kde jsme měli v poledne poklidný piknik. Když jsme dorazili na místo, psi stáli. Z vysílačky od Alexe se dozvídáme, že jim impala vběhla do vody a tam ji schvátil krokodýl! Lov začal nanovo. Bylo nádherné světlo a já doufal aspoň v nějaký snímek. Záda jsem měl na tři kusy a rovnal jsem se v sedačce. Psi to zkusili na zebry. Jenže ty se jim postavily a psi to vzdali. Přesunuli se za malý lesík. Ike věděl – psi se přemisťují ke svému oblíbenému místu – do kempu. Rozběhli se, hudba z Mad Maxe opět naskočila a jízda začala nanovo. Auto letělo terénem, já děkoval za pásy, které mě poutaly, a psi uháněli přesně tam, kam Ike předpokládal. Část smečky se odpojila a to nás zmátlo. Takže jsme to museli otočit a zamířit přímo do kempu. Dorazili jsme pozdě. Slunce mezitím zapadlo, byla téměř tma a smečka psů byla skloněna nad něčím, z čeho koukaly jen rohy. Za neuvěřitelných 15 minut bylo po všem. Psi s plnými žaludky se pomalu vytratili, hyenám toho tentokrát moc nezbylo. Ufff, tak to bylo něco. Naprosto úchvatná dech beroucí podívaná a zážitek na vždy.

Hyeny jsou taky zvířata

Poslední ráno před odletem jsem chtěl strávit v okolí ubytovny, abych si nafotil všechnu tu drobotinu, která se tu každý den procházela. Jenže za prvních ranních paprsků se kolem nic nedělo, tak jsme se jeli podívat na hyeny s mláďaty. Musím říct, že citlivé hrátky hyen s mladými dost změnily moje pocity z jejich života. Pokaždé, když jsme je viděli, doprovázely nějakou šelmu a stylem sobě vlastním ji připravovaly o těžce získanou kořist. Najednou to byla velmi roztomilá a něžná zvířata.

Co bude dál?

Tím moje čtyřdenní putování za zvířaty Afriky skončilo. Následoval přesun malým letadlem do Maun, odtud do Johannesburgu a přelet do Evropy, který jsem prakticky celý prospal. Na letišti v Praze jsem si vyzvedl batoh a stoupl si na zastávku autobusu, který mě měl vrátit zpět do reality. Asi to ze mě vyprchá, ale i po týdnu musím říct, že jsem stále jako ve snu. Projekt Olympus bude k vidění na nadcházející Photokině v Německu, jestli se tam chystáte, tak se možná potkáme. Už se na to moc těším. Mé fotografie z Botswany můžete vidět v galerii na 500px, na FB profilu sulasulacom nebo na Instagramu. A co já a Afrika? Ještě pořád cítím, že to není ono? Vím, že jsem zažil top variantu. Viděl jsem za pár dní tolik, kolik někdo nevidí za dva týdny. Jsem si vědom, že se tomu jen tak něco nevyrovná a že to možná příště bude na zvířata chudší. Já však cítím ten potenciál. Je značný. Nezaměřoval jsem se téměř vůbec na ptáky, kteří jsou všude – ledňáčci, vlhy, leskoptve, zoborožci a desítky dalších. Jsou zkrátka všude a v množství neuvěřitelně četném. Takže Afriko, ještě se uvidíme. Já to vím … možná už v roce 2019.

Slovo závěrem

Chtěl bych tímto poděkovat českému i evropskému zastoupení Olympus za úžasnou příležitost a zážitek na celý život. Všem z Wilderness Safaris, kteří pro nás cestu naplánovali a dokonale pomáhali splnit náš cíl. A samozřejmě i dvěma lidem, se kterými jsem měl tu čest se potkat – Chris a Meeri. Chybíte mi a doufám, že se zase někde potkáme. Všechny fotografie zvířat byly pořízeny technikou Olympus během 4 deního pobytu v kempech Kingspool a Mombo, které provozuje organizace Wilderness Safaris

CHCETE SE PŘIPOJIT NA ZVAŽOVANOU CESTU DO AFRICKÉ DIVOČINY NA ROK 2019? NAPIŠTE MI A BUDEME V KONTAKTU.

Chci s tebou do Afriky

  • Anastas Tarpanov

    Spectacular work Petr, but I haven’t expected something else for you, Olympus should be very proud with the whole team!

    Odpovědět
  • Alena Bednářová

    Překrásné fotografie a moc pěkně a vtipně popsaný pobyt v Africe Petře.
    Z celého srdce přeji ještě mnoho fotovýletů tímto směrem…

    Odpovědět
  • Václav Markvart

    no, překvapils mě, chlapče, pěkně popsané zážitky a už se těším na další fotky

    Odpovědět
  • Hilda

    Obdiv, troška závisti a smutku. Z Tvého povídání i když napsaného velmi profesionálne, je cítit kterak silne emoce v Tobě tato cesta vzbudila. I po tolika cestách a zážitcích se vzdy znovu dokážeš nachnout. A to je vzácná vlastnost. Přeji Ti mnoho dalších zážitků, a vzrušujících setkání.

    PS. Si zralý na knihu. Vis to?
    Hilda

    Odpovědět
  • Václav Bacovsky

    wau!! … jednoduše wau!! letos se poprvé chystám do Afriky, jedno vím jistě, kdybych viděl a vyfotil třeba jen 1/100 toho, co tady vidím, tak bych skákal blahem. Gratuluji Olympusu k výběrů fotografa 😉

    Odpovědět
  • Jana Myslivečková

    Nádherný článek a fantastické fotky Petře!!!!

    Odpovědět
  • René Brunda

    Clanek super Petre.Jel bych s tebou hned ale uz ted vim ze to bude nad moje moznosti.

    Odpovědět
  • Lukáš Klouda

    Přečteno jedním dechem. Díky za skvělý článek a fotky !!

    Odpovědět
  • Jan Hrbáček

    Pěkně napsáno Petře. Takto u vytržení jsem každou mou cestu do Afriky …

    Honza Hrbáček
    http://www.wildphoto.eu

    Odpovědět
  • Lenka

    … Afrika je nadherna. Rika se…bud te chytne a chces se vracet porad a porad nebo na ni nahlizis jako jedno z dalsich krasnych mist. Ja jsem ten prvni pripad a mam pocit, ze te muzu uvitat v klubu :). A i kdyz nebudes mit treba takovy komfort, neboj, zajima a silna setkani najdes. Krasne napsane a fotkach ani nemluve ;)…Pa L.

    Odpovědět
  • Radim Hlaváč

    Petře super povídání a o fotkách ani nemluvě…

    Odpovědět

Post a comment

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.