Petr Bambousek | Wildlife Photography | Příběhy fotografií II.
544
post-template-default,single,single-post,postid-544,single-format-standard,ajax_updown_fade,page_not_loaded,,central

Příběhy fotografií II.

Příběhy fotografií II.

01 Pro 2012, Posted by Petr Bambousek in Příběhy fotografií

Canon EOS 7D, Canon EF 400mm/5.6, ISO 400, čas 1/1600s, clona 5,6Příběh čtvrtý – Vážka v bublinkách

Pokud má někdo slabost pro vážky, tak by si v Thajsku určitě přišel na své. My jsme jednak potkali dost druhů, odhadem tak 20 na první pohled odlišných, jednak se sdružovaly v opravdu velkých počtech. Už se chýlilo k večeru, když jsem se procházel kolem miniaturního rybníčku. Žádná vážka nelétala a skoro jsem to chtěl zabalit. Pak jsem si ale všimnul jedné dost rozměrné vážky, která odpočívala na suchém klacíku. Měl jsem nasazený 400mm objektiv s mezikroužkem, což se mi začalo jako kombinace na lov vážek líbit. Namířil jsem objektiv směrem k vážce a zkoumal, jak by vypadala na fotce. No, jak by vypadala – jako vážka na klacku. Opatrně jsem ji obešel a podíval se na ni z jiné strany proti světlu. Byla to zajímavá silueta. Jak jsem tak bloumal objektivem, všimnul jsem si, že opodál je ve vodě za vážkou je několik vodních rostlin, které na hladině tvořily takový „žabinec“. A v tom žabicni se začaly lesknout kapičky vody jako jiskřičky. Takže jsem měl vybrané pozadí a vybranou vážku. Jak ji ale dostat s žabincem do jedné roviny? Využil jsem své zkušenosti s českým hmyzem. Poznal jsem, že když se zvířete dotknu nějakou přírodninou, tak na to reaguje mnohem klidněji, než kdybych se ho dotknul rukou. Tak jsem si osvojil metodu přenášení hmyzu pomocí různých větviček, stébel trávy apod. Naštěstí tohle výborně fungovalo i v Thajsku. Podal jsem vážce asi půlmetrové stéblo trávy, ta si na něj bez ostychu přesedla a stejně tak si přesedla na suchý klacík v zákrytu s bublinkami na hladině. A bylo to 🙂

Příběh pátý – Když břehouši malují

V Thajsku jsem dost experimentoval s delšími časy. Na jednom mokřadu nedaleko Bangkoku bylo veliké hejno břehoušů černoocasých (Limosa limosa) Black-tailed Godwit. Ovšem stáli ve vodě tak daleko ode mě, že nemělo význam snažit se o nějakou fotku. Natočil jsem si jejich video, protože velká hejna ptáků mě uchvacují. Chvíli potom se celé hejno zvedlo do vzduchu a ozval se hlasitý zvuk křídel. Hejno se prolétlo sem a tam po laguně a zase usedlo k hostině. To mě dostalo. Tenhle motiv jsem si chtěl vyfotit před lety úplně někde jinde, ale ještě jsem se k tomu nedokopal. A teď jsem to měl před nosem. Bylo rozhodnuto, rezignoval jsem na fotku jednotlivců a čekal jsem na další přesun hejna. Trvalo to snad dvacet minut a zase se hejno asi na půl minuty vzneslo. Závěrka foťáku klapala a dokonce jsem měl možnost trochu měnit čas, abych dosáhl různých efektů. Nakonec jsem takhle vytvořil sérii asi 50 fotek. Pro publikování na webu jsem si chtěl vybrat jen jednu jedinou (aby nestihly nudit) a to byl náročný úkol. Každá z těch mazanic má něco do sebe, ale tahle mě oslovila ze všech nejvíc. Převodem do ČB získala ještě trochu na abstraktnosti a nakonec ji považuji za jednu z nejlepších fotek, které jsem na cestě po Thajsku vytvořil. [PUSTIT VIDEO NA YOUTUBE]

Canon EOS 7D, Canon EF 400mm/5.6, ISO 100, čas 1/13s, clona 11

Příběh šestý – Nepolapitelní motýli

Jestli jsem v Thajsku něčemu nepřišel na kloub, tak to bylo focení motýlů. A přitom, tolik velkých otakárků, baboček a dalších motýlů jsem už dlouho neviděl. A to jsme tam byli dlouho po jejich hlavní sezóně. Na místech se zvlhčeným pískem se jich často srocovalo několik desítek, aby namačkáni jeden na druhého získali maximum ze zdroje minerálů, který taková místa poskytovala. Jenže fotka motýla na písku je taková, no, jak bych to řekl, taková zkrátka fotka motýla na písku 🙂 Další variantou bylo focení motýlů u kytek, ovšem opět to nebylo úplně ono. Motýli se buď téměř nezastavili a pili za neustálého třepotání křídel nebo po dosednutí okamžitě složili křídla a bylo po estetice. Zkrátka byla to taková záhada, jak na ně. Mnoho tropických motýlů má navíc tu „nevýhodu“ (pro fotografa), že po zavření křídel vypadají jako suché listí a jejich pestrá kresba je ta tam. Na pohled je to opravdu krásná podívaná, ale na focení je to zkrátka hádanka. Některé motýly jsem viděl vždy jen v letu a neviděl jsem je vůbec dosednout. Mezi ně patří i tenhle druh. Jak jsem docílil toho, že sedí a ještě má otevřená křídla? To byla opravdu velká náhoda. Motýli totiž milují sluníčko a nejaktivnější jsou, když pěkně svítí. V jednu chvíli zalezlo slunce za mrak a to právě ve chvíli, kdy kolem mě opět prolétal tenhle skvostně zbarvený motýl. Všiml si, že nesvítí slunce a celý vyděšený dosedl na list kousek ode mě a sklapl křídla. Mrak se mezitím pomalu přesunul stranou. Jak vykoukly první paprsky, motýl pomaloučku roztáhl křídla (vydrželo mu to sotva 2 sekundy), pak práskl křídly a byl pryč. Jenže mezi tím jsem se stihnul přesunout nad něj a s namáčknutou spouští doufal, že ty dvě sekundy nastanou.

Canon EOS 7D, Sigma 150mm/2.8, ISO 800, čas 1/100s, clona 4,5

 

Post a comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.