Petr Bambousek | Wildlife Photography | Neobvyklí ptáci Kostariky a Panamy
4119
post-template-default,single,single-post,postid-4119,single-format-standard,ajax_updown_fade,page_not_loaded,,central

Neobvyklí ptáci Kostariky a Panamy

Neobvyklí ptáci Kostariky a Panamy

22 Srp 2014, Posted by Petr Bambousek in Příběhy fotografií

Během cest do tropů potkávám desítky, možná stovky živočichů, které nedokážu nebo nestihnu vyfotit. Do galerie se mi pak přísným výběrem dostane jen hrstka fotografií. Přesto si na disku nechávám fotky, které sice nejsou technicky dokonalé, ale zachycují zajímavé živočichy. Slouží mi jako pomocník pro další plánování. Na nich jsou zachycené druhy, které jen výjimečně najdete v porfoliu fotografů. Buď je to jejich vzácným výskytem nebo skrytým způsobem života. Pro tento neobvyklý článek jsem si vybral 13 neobvyklých druhů ptactva z Kostariky a Panamy. Pro vytvoření fotografií, které si můžete prohlédnout, jsem měl jen minimální prostor. Často vznikaly během pár vteřin a nezbylo než se smířit s tím, že nebudou vždy technicky povedené. Obvykle v takových podmínkách nefotím a počkám si, až daný druh potkám v příznivějších podmínkách nebo mu je vytvořím. Jenže pak dojde k setkáním, o kterých dopředu vím, že jsou výjimečná a nebudou se opakovat. Příkladem jsou níže uvedené druhy, které jsem viděl poprvé v životě, přestože jsem do těchto oblastí podnikl už 10 výprav. U každého druhu krátce popíšu, proč je zrovna tehle pták ve výběru a pár slov o vzniku fotky.

1. Hoko proměnlivý – Great curassow

Hokovití, kam patří hokové, čačalaky a guani, patří k nápadným ptákům Střední Ameriky. Najdete je hned zkraje každé ornitologické příručky. Jenže přes svou velikost jsou málokdy k vidění. Nejčastěji se dá spatřit čačalaka, která na sebe upozorňuje hlasitým voláním. Protože se vyskytují ve skupinkách, je volání někdy až otravně hlasité. Hoko je svým vzrůstem skoro 1 metru největší mezi příbuznými v Kostarice a Panamě. Nápadná hlava samců vás nenechá na pochybách, že tuhle slepici zkrátka nepřehlédnete. To jistě ne, ovšem narazit na ni vyžaduje velké štěstí. Jednou ráno jsem se probudil, otevřu dveře chatky a 10 metrů od ní kráčí nádherný samec. Okamžitě jsem skočil po foťáku a blížil se k němu. Překvapilo mě, že se téměř vůbec nebojí. Bohužel to mělo za následek, že se nezastavil, aby se dal vyfotit, ale klidně kráčel a kráčel a já se plížil a plížil. Pak se otočil a šel přímo ke mně. Bylo málo světla a nedalo se moc fotit. Tak jsem bez hnutí čekal, jak blízko se hoko odváží. Odvážil se až k portrétu. Pak odešel. Po pár dnech jsem ho objevil znovu, jak stojí na stromě a rozhlíží se. Na stromech se pohybují hlavně guani a čačalaky, hoka potkáte nejčastěji na zemi. O týden později jsem ho potkal znovu v pralese kolem jiné ubytovny, vzdálené asi 60 km od té první. Fotku jsem si nechal, ale nemá cenu se s ní upravovat. Tak to vypadá, že skrytě žijící hokové jsou na vhodných biotopech celkem běžní. A to je dobře.

2. Volavka agami – Agami heron

Doplněno. Při psaní článku jsem měl pocit, že jsem nějaký druh chtěl do výběru zařadit, ale nepřišel jsem na to který. Jak jsem jen mohl zapomenout na volavku agami. Mou trofej z lednové cesty do Kostariky. Volavek je na vhodných biotopech v tropech vždycky dostatek. Zejména v zimním období přilétají migranti z USA (ptačí, pochopitelně) a užívají si pohostinnost místních mokřadů. Pokud si dáte za cíl vyfotit všechny druhy, a v Kostarice jich žije 17, bude se vám karta rychle plnit. Nadšení začne opadat, když se pokusíte pátrat po dvou velmi skrytě žijících volavkách. Jednou z nich je volavčík člunozobý, kterého najdete nejčastěji ve spleti nepřehledných mangrovů a jen velmi nerad toto bezpečné útočiště opouští. Druhou volavkou, kde to bude váznout ještě o něco více, je volavka agami. To je opravdový duch pralesních potůčků a skrytých lagun. Vyfotit si tuhle volavku nebylo zdaleka mým cílem. Možná někde v hloubi duše tajným a raději nevysloveným přáním. Žije tak skrytě, jak to jen jde. Tiše se prodírá hustým porostem pralesních říček a lagun a jen velmi zřídka vychází na otevřené prostranství. Když se mě majitel jedné lodge zeptal, jestli chci vidět Agami heron, nestihl ani doříct větu a už jsem stál s foťákem v ruce u loďky. Bylo okolo šesté hodiny večer, na vše již padala tma a my jsme naprosto neslyšeně pluli po úzké laguně. Pak majitel loďku zastavil a já ji viděl. Byla už skoro tma a volavka se neuvěřitelně pomalu procházela ve stínu nízkých stromů kolem laguny. V tu chvíli mi bylo líto, že jsem vyskočil tak rychle a úplně zapomněl na stativ. Zkoušel jsem ji vyfotit z ruky z kývající se loďky, ale nasazený konvertor snížil čas na 1/20s a prakticky všechny pokusy byly rozmazané. Volavka se dala do pohybu a hrozilo, že brzy zmizí ve spleti pobřežních keřů. Shodil jsem konvertor, nabudil ISO do hodnoty 6400, nechal chvíli běžet stabilizaci, zadržel jsem dech, volavka udělal krok do prázdného prostoru a cvak!

3. Lesňák černolící – Black-faced solitaire

Následující tři druhy jsou výjimečné svým skrytým způsobem života. Všichni tři jsou typickými obyvateli horských pralesů. Jejich nezaměnitelný hlas vás bude doprovázet po celou dobu pobytu v pralese. Jenže prohlédnout si je můžete nejčastěji jen atlase. A to už musíte vědět, jak vypadají, jinak je díky nenápadnému vzhledu snadno přehlídnete. Fotku lesňáka jsem pořídil při čekání u hnízda kvesala chocholatého.  Bylo to setkání náhlé, tiché a rychle skončilo. Na jeho hlas se vždycky při návratu do horských lesů těším, ale spatřil jsem ho poprvé v životě. Myslím, že byl sám hodně překvapený, že se nechal tak snadno zapykat. Poslechněte si [HLAS] symbolu horského lesa.

4. Drozd hnědohlavý – Ruddy-capped nightingale-thrush

Stejné místo, stejný příběh. Stojím a čekám u hnízda kvesala a čekám až vystrčí hlavu z hnízda. Z povzdálí se line hlas lesňáka a tu a tam zazní hlas drobného drozda. Není tak flétnovitý, ale stejně nádherný. A najednou si všimnu, že po zemi poskakuje malý ptáček. Zastaví se, zazpívá a popoběhne. Zastaví se, zazpívá, popoběhne. A tak se ke mně blíží a pomalu zase v dálce mizí. To není možné, já vidím drozda hnedohlavého. Za půl hodinky je tu zas. A to samé. Zjistil jsem, že dělá v pralese velmi pravidelná kolečka. Při jednom z nich mi vyběhl na botu, zazpíval a běžel dál. Samozřejmě mě to pobavilo, a tak jsem ptáčka chvíli pozoroval. Výsledkem bylo, že kvesal mezitím vylétl z hnízda a mě čekalo další čekání, než se vrátí.

5. Zvonovec trojhrotý – Three-wattled bellbird

Ze všech tří uvedených symbolů horského pralesa, je zvonovec nejhlučnější. Dokonce máte pocit, že ho podle hlasu musíte snadno najít. Vyhledává nejvyšší větve stromů a upozorňuje na všechny strany, kde je jeho teritorium. Nejčastěji se dostanete do fáze, že ho slyšíte tak zřetelně, že byste si přáli, aby toho radši nechal, ale nevidíte ho. Snažíte se, koukáte se skrz listí, zvonovec křičí jako protržený, ale je jak neviditelný. Když to vzdáte, vidíte ho odletět přesně z toho místa, kde jste si byli jistí, že není. Naše panamské nahánění zvonovce se zdálo nekonečné. Když došlo k situaci, že by se dal vyfotit, jindy staticky sedící pták poposkočil, tím se dostal z průhledu mezi listím a bylo po focení. Za několik hodin nahánění se mi podařilo vyfotit jen dva snímky. Snad se mi příště povede udělat nějakou publikovatelnou fotku, protože zvonovců bylo okolo nás celkem dost. Pusťte si [VIDEO], které dokumentuje, jak zvonovec zvoní.

6. Kotinga purpurovobřichá – Blue cotinga

Výše uvedený zvonovec patří mezi tzv. kotingy, velmi atraktivní obyvatele neotropických pralesů. Na rozdíl od zvonovce se kotinga modrá vyskytuje v nížinných pralesech. Tedy papírově. V atlase ptáků ji nepřehlédnete, marně byste hledali modřejšího ptáka. Mé setkání s kotingou bylo krátké a intenzivní. Sedíme v naší ubytovně, jedna paní ukáže prstem na špičku stromu a řekne – tam je modrá kotinga. Sdrce se mi roztlouklo, poslepu jsem nasadil na foťák konvertor, objektiv, dvakrát jsem si cvaknul a kotinga se následující týden neukázala. Nicméně potvrzuji, že ten pták opravdu existuje!

7. Pipulka červenohlavá – Red-capped manakin

Manakiny, česky pipulky, najdete v atlasech ptáků hned za kotingami. Jsou mnohem menší, ale nesmírně atraktivní. I když se dočtete, že jsou běžní, buďte si jisti, že setkání bude hodně o náhodě. A pokud k tomu dojde, buďte ve střehu, pipulky mají famózní namlouvací tance. Na internetu je asi neproslulejší pták tančící slavný tanec Michaela Jacksona – moonwalk. A to je právě tahle mrňavá pipulka, která si v Panamě sedla na pár vtěřin na protější strom. Vyfotil jsem si pár fotek na památku a to bylo vše z našeho setkání. Jednou bych chtěl vidět na vlastní oči pipuláka červenohlavého v akci.  Pusťte si toto krátké [VIDEO] a určitě pochopíte proč.

8.  Tangara leskloskvrnná – Spangle-cheeked tanager

Tangary jsou jedny z nejkrásnějších pěvců Střední a Jižní Ameriky. Pomaloučku, polehoučku se mi na disku vrší nové druhy. Zatímco repertoár tangar je v Panamě i Kostarice poměrně stálý, tu a tam se můžeme setkat s druhy, které se vyskytují méně než zřídka. K nim určitě patří vysokohorská tangara leskloskvrnná. Viděl jsem ji poprvé v životě a to jen tak, hopsat si po větvi stromu, který nám rostl před chatou. Porpvé a naposledy.

9.  Luněc rezavoprsý – Double-toothed Kite

Dravce viděti kroužiti, obyčejný den míti. Dravce seděti viděti, splněné přání míti. Tak by mohl znít výklad ve snáři podobného zjevení, které se nám naskytlo v Panamě. Fotili jsme tlupu malp kapucínských, Kuba do mě šťouchne a upozorní mě, že skáčou po stejné větvi, kde sedí nějaký dravec. Dloooouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde sedí. A že je zrovna tak krásný. Tři cvaknutí závěrkou a byla to zas silueta na obloze, které si člověk ani nevšimne.

10. Šoupálek – Streak headed woodcreeper

Šoupálci žijí i u nás. Jsou to nenápadní mrňaví šedohnědí ptáčci, kteří se kradmo plíží po kmenech stromu. Pokud si jich v lese všimnete (nebo v centru Příbrami před naším vchodem), většinou rychle zmizí. Pro zajímavost, u nás žijí 2 druhy, v Panamě 17, v Ekvádoru dokonce 28.  Setkání se šoupálky v tropech je proto poměrně běžné. Ti tropičtí jsou větší, zhruba velikosti kosa. Proč si tenhle vyžádal mou pozornost, byl nezvyklý hluk, který vytvářel při dobývání jedné bromélie v Kostarice. Nakonec se ukázalo, že tam doloval velikou kobylku. Bohužel je fotka pořízená skoro ve tmě a jeden ze vzdušných kořenů popínavky jde šoupálkovi přímo přes hlavu. No ale povězte, už jste viděli, jak náš soupálek vytáhne z kůry dobrotu velkou jako necelá čtvrtina jeho těla?

11. Kolibřík hvězdohrdlý – Long-billed Starthroat

Kolibříky jsem si nechal na závěr. Mezi lidmi jsou známí jako opylovači květů, mezi fotografy jako úžasně fotogenické modelky ptačí říše. Ještě existuje jedna skupina fotografů, kteří jimi tak trochu opovrhují. Většinou se jedná o fotografy, kteří je ještě neviděli naživo a jsou mírně přehlceni množstvím fotografií, které jsou dostupné na internetu. Jejich pohrdání a nadhled jim většinou vydrží do prvního setkání. Pak sami pochopí, proč jejich kráse neodolalo tolik fotografů. Samozřejmě i mezi kolibříky je spousta druhů běžných, které se dají navíc ochotně nalákat na cukrovou vodu nebo pravidelně sají nektar z květin kolem ubytoven. Jsou však druhy, které byste u těchto krmítek hledali marně nebo se nečekaně objeví v místech, kde je dosud nikdo neviděl. To se mi poštěstilo při poslední výpravě do Panamy. Všiml jsem si, že jeden kolibřík nelétá na pítko a striktně se drží jednoho stromu, jehož květy každou hodinu obletuje. Upozornil jsem majitele ubytovny, že je jiný než ostatní, a společnými silami jsme došli k závěru, že je to mladý kolibřík hvězdohrdlý, jehož výskyt je popsán jako vzácný po celé Panamě s areálem výskytu do 1500 m. n. m. Fotka je pořízena v ubytovně 1900 m. n. m. a jedná se o první zdokumentovaný výskyt vtéto oblasti. Někdy je klika, že s sebou vozím foťák.

12. Kolibřík purpurotemenný – Purple-crowned fairy

Stejný příběh, ale v nížinném pralese. Všiml jsem si kolibříka, který sedává velmi vysoko ve větvích stromů a obletuje drobné kvítky asi 15 metrů nad zemí. Majitelka ubytovny jásá, konečně ho někdo vyfotil, protože v téhle oblasti je nový a nikomu ho nedokázala správně popsat. Prostě klika.

13. Kolibřík zelenočelý – Green-fronted Lancebill

Nakonec jsem si nechal opravdu perličku. Schválně se podívejte, kolik na internetu najdete pěkných fotek tohoto kolibříka. Klidně nechte ruku na myši, budou vám hravě stačit prsty jedné ruky. Na krmítka nelítá a žije velmi skrytým způsobem života. V atlase ptáků Panamy ho najdete jako vzácného s lokálním výskytem. Pokud chcete toto zvířátko vidět, je na to jednoduchý recept, čekejte na kvesala. Stejně jako setkání s lesňákem a drozdem je i fotka tohoto kolibříka vedlejším produktem mnohahodinového čekání u hnízda kvesalů v Panamě. Jen je třeba si uvědomit, že ten kolibřík, na kterého v hustém pralese koukáte, není ten, které jste viděli už tolikrát u krmítka za chatou.

Tropická příroda je neuvěřitelně pestrá, a proto mě to neustále táhne zpátky. Zejména Panama, kam se v únoru chystám už počtvrté, mi naprosto učarovala. Zmíněné druhy ptáků jsou stále jen střípkem z počtu druhů, které se v Kostarice a Panamě vyskytují. Vždyť na území velkém jako Česko – Slovensko (Panama – Kostarika) se vyskytuje více než 1000 druhů ptáků. V celé Evropě jich potkáte „jen“ necelých 800! Doufám, že se mi do budoucna podaří zachytit zase kousek z jejich pestrého života. Pokud vás zajímají fotky z mých tropických výprav, sledujte pomalu ale kontinuálně rostoucí Fotogalerii, kam každým týdnem přidávám nové fotografie. Chcete se připojit na další z mých plánovaných výprav do tropů? Koukněte do sekce Expedice.

Post a comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.