Zpráva z přátelského setkání fotografů na Vysočině (listopad 2010)

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké počasí považuji za fotograficky nepříznivé, tak bych řekl, že je to prudké slunce nebo temná jednolitá obloha bez dalších atmosférických jevů jako je déšť, sníh nebo vítr. Pravdou je, že při fotografickém setkání ve Žďárských vrších nám prudké sluníčko fotky nekazilo. Bohužel nám je kazilo to druhé. Málokdy si přeju, aby pršelo, ale přistihl jsem se s úsměvem plným úlevy, když po celodenním focení v temné peřině mraků začalo po setmění pršet. Tak to vyjde aspoň zítra, říkal jsem si. Déšť dodá fotkám nějaký rozměr. Jenže modlitby ateisty jsou jen málokdy vyslyšeny, proto se druhý den stalo jen tolik, že se znatelně ochladilo a mraky byly o něco temnější. Tak jsem si řekl, že budu fotit na dlouhé časy …

DLOUHÝ ČAS

Honza a Helena Kuchyňkovi jsou lidé, kteří českým fotografům pomáhají poznat opeřence zblízka již řadu let. Pořádají lektorsky vedené workshopy nebo fotografická setkání pro známé. Víkendové focení patřilo do druhé skupiny. Hodně tomu odpovídala atmosféra. Jsem si plně vědom, že podobných workshopů již proběhla celá řada a vymyslet něco nového je dost obtížné. Díky výše popsanému vývoji počasí jsem se rozhodl fotit téměř výhradně na dlouhé časy. Nejvíce preferuji focení na režim s prioritou clony, tentokrát jsem fotil téměř výhradně na prioritu času. Má to jedno velké omezení – úspěšnost fotografií rapidně klesá. Nutí mě to před zmáčknutím mnohem více myslet. Dokonce jsem druhý den zpomalil i rychlost sériového snímání.

ŠIROKÝ OBJEKTIV

Další změnu, kterou jsem oproti svým zvyklostem provedl, bylo časté střídání ohnisek. V současné době mám 3 objektivy. Canon 400mm/5.6, Sigma 150mm/2.8 a Tamron 17-50/2.8. Využil jsem postupně všechny, nejvíc jsem se vyblbnul právě se širokoúhlým. Už před příjezdem na WS jsem psal Kuchyňkům, že mám takovou vizi, kdy je volavka jen součástí krajinného celku, kde teče voda. A protože jsou to lidé neuvěřitelně ochotní a trpěliví, pomohli mi myšlenku realizovat. Pravdou je, že jsem se málem utopil v potoce, protože jsem celou scénu komponoval hlavou z kopce asi 10cm nad hladinou. Nakonec jsem zvolil kompozici, která mi vyhovovala a cvak … bylo to.

Opravdovou legraci jsem si užil s malým divočákem Kvídem, kterému byla moje fyzická konstituce (nevím proč) blízká a často se přišel zvědavě podívat téměř na dotyk. Je to hrozný rošťák. Za nejvtipnější považuji scénu, kdy obětavý Honza Kuchyňka letí lesem, aby jej Kvído následoval do vysoké suché trávy, kde jsem chtěl realizovat další ze svých myšlenek. Aniž by si všiml, že Kvída zaujala nějaká věc pod smrkovým jehličím, pokračoval v přískocích lesem a k tomu si prozpěvoval „Kvído! … Kvídoooo!“ Myslel jsem, že si způsobím malou nehodu v místech, kde mají kalhoty zip. Nakonec jsem to udržel a jen jsem si natrhnul ústní koutek :-D

MAKRO OBJEKTIV

Jak jsem psal, změnou objektivů jsem si celé focení zpestřoval a špičkovou kresbu makroobjektivu Sigma 150mm/2.8 jsem využil pro podzimní portrét kalouse. Je to nádherná sova a jsem moc rád, že nám podzim nechal ještě jeden strom se zlatavým listím, kde krásně vynikl jeho portrét. Obecně mám portréty rád. I když v nich není akce, líbí se mi, jak dokážou zachytit to, co běžné fotky nemají a to jsou jednotlivá pírka na hlavě ptáků. Příroda to vymyslela opravdu úžasně. Pobavilo mě, když jsem jednoho dne otevřel stránky Jirky Slámy a vidím článek o portrétech, které nafotil na Floridě. Ač se to zdá k nevíře, prakticky stejný příspěvek jsem měl připravený i já. Tak mi aspoň ušetřil čas a jsem rád, že jsem našel spřízněnou duši. Myšlenky popsané v jeho článku jsou naprosto totožné s tím, jak to cítím já.

JEŽKOVY VOČI
Pravým hitem nedělního rána byli ježci. Vyfotit ježkovy voči bylo ale nad Míru míru těžké. Čumákem zajížděl pod listí, a co chvíli něco našel. Takže buď měl oči přikryté listem nebo se otočil zády a to co našel, tiše chroustal. Pak se náhle otočil a šel přímo na nás. Nestačil jsem couvat, aby se mi tam vešel, a to jsem ho chtěl původně vyfotit s odstupem. Nevím, jak je to možné, ale po hodině snažení se mi podařilo stisknout spoušť přesně ve chvíli, kdy byly vidět oči, v pozadí nebyl někdo z kolegů fotografů a neměl jsem omylem vypnuté ostření. Člověk by nevěřil, jak obtížné je někdy skloubit podobné elementy. Setkání se zvířaty manželů Kuchyňkových se z mého pohledu opravdu povedlo. Mohl jsem si vyzkoušet netradiční pojetí fotek a potkal jsem několik svých známých fotografů i pár nových tváří. Manželům Kuchyňkovým patří velký dík za jejich trpělivost a ochotu a zároveň obdiv za úžasnou kondici jejich zvířat. Co bylo pro mě hlavní, dokonale jsem si vyčistil hlavu.

• JComments