Fotografické soutěže

Posledních pár let posílám fotografie do fotografických soutěží. Přišly mi výsledky ze soutěže Oasis Photo Contest, kde byla moje fotka ohodnocena ve finále jako Noted Work. Je to úspěch nebo zklamání? Je to k něčemu dobré? Je vůbec kvalita fotografie měřitelná? V následujících řádcích najdete můj pohled na účast v soutěžích a na to, jak čtu jejich výsledky.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Motivace pro účast v soutěžích je u každého jiná. Stejně tak i motivace k tomu je tam vůbec neposílat. Co mě vede k tomu, že si každý rok vyberu balíček fotografií, které pošlu do soutěží? Je to kombinace několika věcí, které bych podle významu pro mou tvorbu seřadil následovně: nezávislá zpětná vazba – prestiž soutěže – cena. Pro mě osobně je cena opravdu jen jakýsi bonus, který potěší, ale není pro mě na tolik důležitá.

Dnes se focením zabývá prakticky každý a je jedno, jestli je to zaznamenání momentek telefonem nebo pořizování strhujících reportážních snímků z válečných konfliktů. Zkrátka focení je fenomén a díky tomu vzniká obří rozptyl toho, co se z foťáků produkuje. Pokud to s focením myslíte vážně a chcete získat relevantní zpětnou vazbu, je dobré čas od času opustit jistotu skupinky přátel na Facebooku nebo v nějaké zájmové skupině a zkusit svou práci nechat posoudit někým, komu chybí k autorovi nějaká osobní vazba. Chtě nechtě totiž svoje „To se mi líbí“ ohýbáme podle toho, jak je nám autor sympatický. A tím nemyslím jen focení, ale hodnocení hudby, filmů apod. Alespoň na sobě cítím, že když mě nějaké CD úplně nezaujme, ale pochází z diskografie mé oblíbené skupiny, tak mu dám mnohem více šancí, než prakticky stejně „nezajímavé“ CD od skupiny mně neznámé. Stejně tak je to s filmy. Quentinu Tarantinovi patrně odpustím všechno, neřeším, jak si po svém ukončuje 2. světovou válku, jak výstřel z revolveru odmrští paní tři metry dozadu nebo že větu „lituji, vezu vězně na šibenici a nechci přibírat další pasažéry“ se v novém filmu snaží Kurt Russel vyjádřit prakticky celou první hodinu. A že jsem u toho na 5 minut usnul? V tu chvíli to necítím jako vinu rozvleklého děje, ale moje selhání. Tedy, tak jsem to alespoň, probuzen chladem vlastní sliny, vnímal já. Ale zpět k focení. Zkrátka vnímám jako užitečné tu a tam opustit jistotu blízkých osob a hodnocení fotek svěřit někomu, kdo se na ně bude dívat zcela bez emocí a dokáže jejich hodnotu porovnat se stovkami, ještě lépe tisíci dalšími. V tomto směru je pro mě důležité, jaké má soutěž zaměření a kdo ji hodnotí. Pokud to jde, posílám fotografie do soutěží prestižních, které jsou buď výhradně věnované fotografii zvířat, nebo mají alespoň specifickou zvířecí/přírodní sekci. Zcela se vyhýbám těm, kde vyhrává taková fotka, pro kterou se podařilo sehnat nejvíce „lajků“. A pravda, k nelibosti některých jsem už několikrát odmítl vyslyšet výzvu – klikni mi tam taky „like“, abych vyhrál.

Soutěží probíhá po celém světě velké množství, patrně tisíce. Já se snažím vybírat takové, které mají nějakou tradici a jejichž vítězné fotografie z posledních ročníků mě oslovují. Samozřejmě existuje řada lokálních soutěží, kde je i vyšší šance na úspěch, ale chybí v nich porovnání s mezinárodní scénou. Občas mi zůstává rozum stát nad výsledky gigantické soutěže Sony World Photography Awards (SWPA), kde v sekci příroda často uspějí fotografie, které jsou buď úplně mimo žánr, a tím tak říkajíc „jiné“, nebo fotky tak aranžované, že jim snad ani nepřísluší slovo příroda přiřadit. Jak může v jednom ročníku (např. 2014) zazářit žába jedoucí na broukovi a zároveň žába jedoucí na šnekovi, to mi hlava nebere.  Jistě se tam najde řada nádherných fotek z přírody, ale je třeba hledat skoro lupou. Však se taky jedná o největší soutěž fotografie na světě. Podobně rozporuplné jsou pro mě i některé výsledky soutěže Czech Press Photo v kategorii Příroda, kterou však vnímám jako převážně novinářskou/reportážní, kde je často důležitější příběh fotografií než jejich fotografická hodnota. Příští ročníky slibují trochu jinou strukturu kategorií i hodnocení, tak je možné, že budou kategorie vnímané trochu jinak. Letos jsem (zatím) poslal sadu svých snímků z loňského roku do čtyř soutěží, které považuji za prestižní a zajímavé. Ve zmíněné SWPA neuspěl žádný ze zaslaných snímků. Aktuálně probíhá vyhodnocení soutěží Windland Nature Best Photography a Wildlife Photographer of the Year. Před pár dny jsem obdržel výsledky soutěže Oasis Photo Contest, které jsou svým podrobným zpracováním velmi pozoruhodné a mohly by být inspirací pro ostatní.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Tomu, jak se k výsledkům soutěží stavím, napomáhá i množství zaslaných fotografií. Je rozdíl, pokud fotografie uspěje mezi několika sty fotkami a nebo mezi několika tisíci. Soutěž Oasis Photo Contest mě dost překvapila zpracováním výsledků, protože je nevídaně podrobné. Než ho trochu popíšu, uvedu na pravou míru, že moje fotky nevyhrály žádnou kategorii, jedna se umístila jako Noted Work v Kategorii Ostatní. Je to neúspěch? Záleží na úhlu pohledu. Slovně tedy popíšu to, co je k vidění na stránkách s výsledky. Do soutěže se přihlásilo (podle mých výpočtů) 1170 fotografů z 65 zemí, kteří přihlásili 25.000 fotek. Mezi nimi byli 4 Češi. Nejmasivnější zastoupení mají logicky Italové (604 fotografů), pak Číňané (158), Španělé (70), Francie a Německo (39), Finsko (30), USA, Velká Británie, Maďarsko (cca 20) a pak se postupně čísla účastníků snižují. Hodnocení probíhalo v pěti kolech, kdy porota procházela všechny fotky a postupně ubírala a ubírala. Prvními třemi koly prošly fotografie všech českých zástupců. Do finálového kola se dostaly snímky 620 fotografů, tedy cca polovina, mezi nimi bylo i několik mých fotek. Do nominace na výběr top fotek se dostalo už jen 160 fotografů. To je cca 13,5%. Konečné vyhlášených výsledků je pro mě v tomto směru už lehce nečitelné, protože někteří fotografové získali více ocenění než jedno a na podrobnější rozbor jsem už neměl sil. Když to shrnu, tak tato soutěž mi ukázala, že moje fotky dokážou být konkurenceschopné. 86,5% fotografů se nedostalo tam, co moje fotka, což není vůbec špatné.

I když úspěch ve velkých soutěžích hodně zahřeje, tou největší metou je pro všechny Wildlife Photographer of the Year. Bez ohledu na to, jak moc souhlasíme s výsledky a jak moc nám mohou připadat pořádající Angličané staromódní, tahle soutěž je zkrátka největší svátek všech fotografů přírody. Čím je to způsobeno? Do téhle soutěže totiž své práce přihlašují světové elity fotografie zvířat. Jsou mezi nimi dvorní fotografové National Geographic, BBC a dalších zvučných společností. Uspět v takové konkurenci je zkrátka neuvěřitelně povzbuzující. Navíc hodnocení fotografií je hodně neúprosné. Pokud se do zmíněné Oasis soutěže přihlásilo neskutečných 25.000 fotek, ze kterých vybrat tu jednu jedinou nejlepší je úkol pro nadčlověka, do WPY se každým rokem dostává téměř dvojnásobek fotek. Do procesu výběru se nedá nahlédnout tak podrobně jako v italské soutěži, ale do finálového kola se dostane jen 9% fotografií. Tedy cca 91% fotek skončí nenávratně v propadlišti dějin (to je podle síly ročníku okolo 42.000 – 45.000 fotek). Od zmíněných 9% si porotci vyžádají originální snímky a variantu ve vysokém rozlišení pro tisk. Když mi loni oznámili, že v těch 9% je 12 mých fotek, málem jsem omdlel radostí (Viz článek o WPY 2015). Letos jsem si naděje příliš nedělal, proto mě překvapilo a nesmírně potěšilo, že 6 z 19 fotografií, které jsem do soutěže poslal, se opět dostalo do finále. Jestli se podaří dostat některé z mých fotek mezi elitu 100 fotografií, to se dozvím v květnu. Ať už to dopadne jakkoli, jsem tím nesmírně potěšen. Mít dvakrát za sebou sadu fotografií ve finále WPY prostě zahřeje 🙂

S výběrem snímků se dá samozřejmě do jisté míry spekulovat. Asi by se dalo vyjít z toho, kdo je aktuálně členem poroty, a podle toho zkusit poslat fotky, které jsou porotcům blízké. Dokonce by se daly i s podobným záměrem už tvořit. Pro mě je to zbytečně vyšší dívčí. Jak jsem psal výše, je pro mě účast v soutěžích důležitou zpětnou vazbou na mou aktuální tvorbu, proto vybírám pro přihlášku do soutěží takovou sadu fotek, která podle mého názoru odráží můj aktuální stupeň dovedností. Vybírám takové snímky, které při vzniku vyžadovaly určitou míru představivosti, netradiční přístup a neviděl jsem je (vědomě) ve stejném provedení u někoho jiného (ale připouštím, že podvědomí je mrcha). Kromě takto pojatého motivu jsou to fotografie, které mají vysokou technickou kvalitu a je na nich minimum post procesu z pohledu retuší. I když pohled na větší rozlišení některých vítězných snímků z WPY mě utvrzuje, že tuhle stránku zas tak moc řešit nemusím … no, ale jak se znám, stejně budu. Najít kombinaci všech takových vlastností je nakonec celkem rychlé. Tolik fotek, které by stály opravdu stranou, nemám, a díky tomu, že všeobecně publikuji jen torzo toho, co jsem vyfotil, tak mám při výběru dopředu jasno. Letos jsem začal fotky vybírat průběžně a rovnou je řadit do zvláštní složky s ročním předvýběrem fotek. Až zase zima zaťuká na okno, budu mít už potenciální fotky u ruky a výběr těch 20-25 bude otázkou několika minut.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Tento příspěvek jsem psal hlavně jako odkaz všem, kteří se „bojí“ opustit bezpečí skupiny přátel, a tak velkých soutěží se raději neúčastní. Účastí v prestižních soutěžích se totiž nemusíte ucházet jen o hlavní cenu, dokážou vám otevřít oči, inspirovat pro další tvorbu a postavit vaše fotky vedle snímků ostatních fotografů po celém světě. Bylo pro mě zajímavé slyšet rozhovor s Americkým hokejistou, který se měl účastnit boje o 3. místo na MS. Nevěděl, co si o tom myslet, protože v Americe se hraje jen o 1. místo. Kdo je druhý, prohrál stejně jako poslední. Když budete brát soutěže jako užitečnou zpětnou vazbu a konkrétní umístění jen jako příjemný bonus, pak vás to může podle mě posunout v tvorbě dál. Účast v soutěžích zkrátka nemusí být jen snahou ukázat „kdo vejš“ (jak to znají chlapci z toalet na základní škole). Zde najdete průběžně aktualizovaný přehled mých oceněných fotografií. 

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]