Kostarika 2014

Právě jsem se vrátil z fotografické cesty do Kostariky. Před 12 lety jsem v této krásné zemi strávil celý měsíc a začalo tak moje cestování do tropických zemí. Během posledních dvou týdnů jsem se mohl vrátit na „místo činu“.

[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]

Byla cesta úspěšná? Rozhodně ji vnímám jako velmi podařenou a to i navzdory tomu, že jako obvykle vše nevyšlo podle mých představ. Celý čas jsem strávil na karibské straně země, která je o poznání vlhčí než pacifická. Téměř polovinu pobytu nám propršelo. Na tři dny mě navíc zcela oddělal zánět v krku. Jednu noc jsem bolestí probděl a při horečce 38.9 jsem na focení neměl ani pomyšlení. Léky (v přepočtu za 800 Kč) však zabraly poměrně rychle a zase jsem začal vnímat okolí. Několik motivů jsem nedokázal pojmout tak, jak bych si představoval, například práci mravenců Atta. Jinak jsem si užil například focení tukanů, kteří byli jedním z hlavních cílů cesty. Povedlo se mi zachytit všechny tři nejběžnější druhy. Ty nás provázely celou cestu a ve všech třech ubytovnách je bylo pravidelně slyšet. Hlasově nejvýraznější bylo setkání s vřešťany, majiteli nejsilnějšího hlasu v přírodě. Z opic jsme potkali ještě chápany a malpy. Oproti cestám na Borneo nebylo k vidění mnoho hmyzu. Zato jsme našli 7 listovnic červenookých (na focení byly jen 2) a dvě průhledné rosničky (glass frog). Je úžasné vidět tyhle nenápadné tvory v jejich přirozeném prostředí. Posledním větším tématem, vedle tukanů a žabek, byly barevní pěvci – tangary. I těch jsem si užil, i když cítím, že větší volnost v aranžování větví by mi pomohla k lepším fotkám. Naše cesta se dvakrát zkřížila s pořádáním workshopů amerických fotografů a ti měli pro majitele ubytoven větší prioritu.

[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]

Vedle určité nepřízně osudu, kterou jsem zmínil v úvodu, musím určitě vzpomenout několik nečekaných a úžasných setkání. Z nich bych vyzdvihl možnost fotit ve volné přírodě „princezničku“ – křovináře ostnitého. Stejně tak jsem téměř oněměl při pozorování největšího šidélka světa (páni, ono to není ani tak šidélko jako miniatura vrtulníku). Měl jsem jednu velmi krátkou šanci fotit nádhernou a skrytě žijící volavku agami. Úsměvná historka pak stojí za nečekaným setkáním s momotem skořicovým. Zkrátka bude na co vzpomínat a snad se najdou snímky, které vás osloví. Doprovodné fotky jsou součástí kolekce asi 50 fotografií, které budu publikovat v galerii, další si nechám do článků v časopisech a do přednášek.

[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]