Měcíc v pralesích Malajsie

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/6.3, ISO 500, 1/160s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’10‘ down=’10‘]

Jsem zpátky z měsíčního putování po pralesích Malajsie. Tři týdny jsem strávil na Borneu a týden jsem se toulal nočním lesem pevninské části. Bylo to nezapomenutelné dobrodružství. Nejdřív jsme navštívili horu Kinabalu a její okolí. Tady jsme měli možnost fotit místní úchvatnou krajinu, vodopády a dech beroucí západ slunce. Poprvé jsme tu také potkali pavouky s nezvyklými výběžky na těle, kteří nás pak doprovázeli během celé cesty. Pak jsme se přesunuli do oblasti Sepilok, která je velmi výživná na focení ptáků, nechyběli ledňáčci, loboši a mnoho druhů strdimilů, kteří v této části světa nahrazují americké kolibříky. Navštívili jsme záchranné stanice pro orangutany a medvědy. Udělali jsme si výlet za kahau nosatými. Závěr této části patřil řece Kinabatangan, kde jsme strávili mnoho hodin jízdou v člunu a naháněli jsme volavky, ledňáčky, zoborožce (viděli jsme 6 druhů! z 8) a nosaté opice kahau. Pak už jsem putoval sám a navštívil jsem vysněné Danum Valley, kde jsem v doprovodu pijavic mohl spatřit gibbony, zrzavé hulmany a další obyvatele pralesa, které jsem viděl na vlastní oči poprvé v životě. Krátce po návratu domů jsem se opět vydal do Malajsie, tentokrát na pevninskou část, kde jsem v doprovodu místního skvělého fotografa a průvodce trávil 7-9 hodin denně hledáním herpetfauny, kam patří ještěrky, hadi a žáby. Ještě teď se mi z toho točí hlava.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’10‘ down=’10‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 12-40mm/2.8, f/7.1, ISO 640, 1/50s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Tak intenzivní výprava byla samozřejmě i zátěžovým testem mé nové techniky. Po návratu z Tenerife jsem popsal své postřehy, ale někteří lidé je nebrali moc relevantně, protože fotky zachycují hlavně zdejší krajinu a bylo k dispozici stále hodně světla. Zvířata se přeci fotí ve složitějších podmínkách. Na internetu se tak neustále rozvíjejí vášnivé diskuze na téma použitelnosti Olympusu pro reálnou Wildlife fotografii a myslím, že nyní k tomu mám celkem dost postřehů z praxe. Během měsíce v tropické přírodě jsem pořídil celkem asi 11.000 snímků (samozřejmě většinu z nich postihne nemilosrdné promazání). Vznikaly za deště, za slunce, v noci, na lodi, v bahně i v pohodlí úkrytu. Mám na nich savce, jako jsou orangutani, makakové, hulmani, kahau, gibboni, tak i noční nártouni a outloni. Z ptáků dominují strdimilové, ledňáčci, trogoni a loboši. Z plazů jsem měl příležitost fotit hady, gekony, drakouny, lepoještěry. Mám zaznamenány velmi atraktivní druhy žab i hmyzu. Zkrátka myslím, že jsem s foťákem vyzkoušel fotit všechny možné druhy a tedy i způsoby focení. Všechna zvířata buď stála, nebo se pomalu a vytrvale pohybovala, jindy se prala, jindy díky plachosti bleskově mizela. Drtivou většinu motivů bylo třeba si takzvaně vychodit nebo vyčekat, i když jsem měl příležitost vytvořit i pár fotek tzv. zadarmo. V lese jsem na některých místech trávil okolo 10-12 hodin denně.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Použitá technika

Nejvyužívanější objektivy

Na fotografii tamních zvířat jsem podle záznamů z Lightroomu nejčastěji používal M.Zuiko 300mm/4 IS, který jsem měl prakticky stále u pasu, připravený na focení. Druhým nejčastějším objektivem byl M.Zuiko 40-150mm/2.8 a za ním pak M.Zuiko 12-40mm/2.8. První dva ještě v kombinaci s konvertorem 1.4x. Kdybych tedy měl říct, jaké objektivy jsou pro mě nezbytné, tak jsou to právě tyto tři. Naopak, pro mě překvapivě, jsem za celou cestu prakticky nevyužil makro objektiv M.Zuiko 60mm/2.8. Čím to bylo, když jsem fotil z více než 50% makro motivy? Mít ve výbavě makro objektiv mi připadalo naprosto samozřejmé, vždycky jsem ho měl a používal. Jenže jsem nenašel motiv, který bych nedokázal vyfotit zmíněnými třemi objektivy. 300mm objektiv ostří od 1,4m, přepočtené ohnisko 600mm je tak víc než dostatečné na ještěrky, motýly, vážky a větší brouky. Zvětšení po přepočtu 0,48x je pro tyto motivy dostatečné. S přidáním konvertoru je možné jít ještě o krok blíž (0,67x). Druhý teleobjektiv funguje velmi podobně. Pokud jsem potřeboval jít ještě blíž, tak jsem využil M.Zuiko 12-40mm/2.8, který má zvětšovací faktor 0,6x. Tím jsem nafotil v podstatě 90% nočních fotek hadů, ještěrů a žab. Díky zoomování jsem si občas užil i jiné perspektivy. Pro případ potřeby většího zvětšení mám ještě předsádku Raynox, která se nasazuje rychleji, než trvá výměna objektivu. Tu jsem však za celou cestu nepoužil a bylo vidět, že zvětšení okolo 1:1, které umožňuje makro objektiv, je pro mě extra výjimečné. Jedním z klíčových poznatků pro mě je, že po přechodu z FF je nejlepší zapomenout, jak se chovaly objektivy tam a začít vycházet z možností nového systému. V pohotovosti jsem měl většinou obě těla, jedno přes rameno, druhé ve fotobatohu s nasazeným objektivem (obvykle 40-150 nebo 12-40). Poprvé jsem také vyrazil s popruhem Peak Design, který se osvědčil jako naprosto geniální. Původní verze Lite mě po hodinách chození řezala do krku, tak jsem nakonec začal využívat klasickou verzi. Po desítkách hodin nošení foťáku s 300mm objektivem mohu říct, že nic komfortnějšího jsem zatím na krku neměl.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/4, ISO 640, 1/200s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Váha sestavy

Psal jsem o tom už v článku z Tenerife. Úbytek váhy celé sestavy je opravdu znatelný. Je to stále velmi oblíbené téma diskutérů na internetu a také skvělá příležitost k různým srovnáním, přepočítáváním gramů apod. Je úsměvné, respektive tragikomické, sledovat, jak se váha většinou srovnává na příkladu jediného těla a jediného objektivu, nejlépe těla, které je vybavením o dvě generace za možnostmi tohoto modelu od Olympusu, a objektivu, který po přepočtu na FF dá o nějakých 120mm kratší ohniskovou vzdálenost. Pokud si nějaký majitel sestavy od Olympusu chválí radikální úbytek váhy, tak to vždy staví na základě celé škály objektivů nikoli jediné kombinace. U mě je to tedy kombinace 2 těl (jedno s gripem) a 6 objektivů s konvertorem v rozsahu ohnisek (přepočtených na FF) 14 – 840 mm. Všechny jsou navíc extra rychlé, ostré, odolné proti vodě, prachu a mrazu. To všechno dohromady váží 7,52 kg, skoro polovinu toho, co jsem měl v batohu dříve a podle osobních zkušeností ne na úkor výkonu. Použitím lowend zrcadlovky s 19 ostřícími body bez možnosti posouvat ISO o 1/3 EV a případně lowend objektivů, by se možná váhu uspořila, ale na výsledku by se svou optikou vše dost podepsalo. Čili ať si říká, kdo chce, co chce, váhová úspora sestavy je nepopiratelná a nejlépe se projeví přímo v terénu. Nějaké to kilo by se dalo ušetřit také tím, že bych objektivy nechával podle potřeby na ubytovně a netahal všechno. Jak asi vnímáte z mých fotek, je záběr motivů, kterým se věnuji, tak široký, že průběžně využívám všechna ohniska a je mi jasné, že zrovna to, co bych nechal na pokoji, bych nutně potřeboval. Proto chodím zásadně s plnou polní. Bylo tomu tak během mé DSLR éry, je to mu tak i teď.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/5.6, ISO 200, 1/50s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Kvalita výstupu

S kvalitou výstupů jsem velmi spokojen a to i s vědomím, že nejsou identické s full frame DSLR. Stejně tak, jak je běžné srovnávat váhu sestavy s lowend přístroji, je trendem porovnávat kvalitu výstupu s těmi nejdražšími. Tak snadno vzniká představa, že ve skutečnosti foťák není zas tak lehký, jak se tvrdí, a kvalita výstupu není zdaleka tak dobrá. Jak to tedy je? Pokud budete porovnávat fotky, které vyjdou z tohoto Olympusu s fotkami dejme tomu 1Dx II nebo D5, na fotce bude v poměru objekt stejně velký a budete toužit po nastavení stejného ISO dejme tomu 1600, pak bude výstup z vlajkových lodí největších společností určitě lepší. Popravdě, bylo by hodně smutné, kdyby nebyl. To ovšem neznamená, že je to výstup nepoužitelný. Já osobně ho naopak vnímám jako nad očekávání výborný, řekněme plně srovnatelný či lepší než třeba EOS 7D Mark II. Čím to je? Jednak moje očekávání nebyla taková, že by výstup měl rozdrtit nejlepší FF zrcadlovky, ale chtěl jsem, aby se vyrovnal mým crop tělům. To se stalo a možná to jde kapku dál. Jak jsem psal výše, pro focení se mi osvědčilo zapomenout na to, jak jsem používal foťák dříve, ale naučit se využít jeho přednosti. Jednou z těch předností je stabilizace, která má na výslednou kvalitu nemalý dopad. Opět se mohu podívat do Lightroomu. Zatímco nejčastější ISO, které jsem na předešlých cestách na Borneo používal, bylo 800 – 4000. Při poslední cestě jsem nefotil na vyšší ISO než 1600 a to pouhých 200 záběrů z celkových 8500. Víc než polovinu fotek jsem stejným dílem nafotil na ISO 200, 400 a 800. Stabilizace totiž udrží mnohem delší časy, než na které jsem byl zvyklý a dříve jsem musel ISO často šponovat do hodnot, které nyní nepotřebuji. Suché srovnání výkonu stejných ISO na full frame a Olympusu vyjde jednoznačně ve prospěch full frame. Moje praxe však ukazuje, že nyní používám ISO 800 tam, kde jsem používal ISO 2000-2500. Hodnota šumu je v této úrovni už mnohem bližší. K mému postprocesu vždy patřilo odšumění, a tak na výsledných fotkách, které mám připravené k prezentování, nedochází k nějaké tragické újmě kvality, jak si mnoho lidí na základě testovacích terčíků může domyslet. Olympus opravdu na vysokých hodnotách šumí víc, ale je mnohem méně důvodů je vůbec využívat. Na to se logicky pojí otázka, kterou také z diskuzí znám „stabilizace přece nic nezmění na tom, že se zvířata neustále pohybují a nepostojí na místě a pro focení akce je třeba rychlé časy závěrky“. Dává to smysl, focení zvířat je často vnímáno jako velmi akční podívaná. Podívejte se prosím do galerií fotografů zvířat, škrtněte si všechny fotky z workshopů (dravce, sovy, tygry, pumy, apod.) a zkuste si vypočítat procento opravdu akčních fotek. Možná dojdete k podobnému pozorování jako já, že totiž focení zvířat z valné většiny o nějaké akci vůbec není. Tím neříkám, že se na fotkách akce nevyskytuje, ale že to zdaleka není dominantní, jak se u tohoto oboru očekává. 80% fotek zachycuje relativně klidná stvoření a liší se vesměs jen výtvarným pojetím. Když nám tedy zbyde 20% fotek, které akční jsou, je tu druhá otázka, kolik z těch akcí se odehrává opravdu v extrémním šeru, kde je třeba nastavit extra vysoké ISO? Třeba 5%, možná 10%. Čili 10-15% akčních fotek můžete v klidu fotit a pak tu bude 5-10% fotek, které už budou nad síly Olympusu. K dispozici tedy máte 90-95% všech možných motivů, kde vám bude stabilizace a nízké ISO opravdu k užitku a pak tu bude 5-10% fotek, které si můžete nechat ujít. K dost podobnému číslu dojdete, když se naopak budete dívat směrem k delším časům. Zhruba 5-10% fotek naopak získáte proti DSLR prostě jen tím, že toho udržíte víc. Nikde není psáno, že je třeba vyfotit absolutně všechno, co se před objektivem objeví.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/4, ISO 500, 1/100s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Bokeh

Opět jsem popisoval v článku z Tenerife. Pokud si vezmete 300mm/2.8 na FF zrcadlovce a stoupnete si vedle fotografa s Olympusem, který bude mít 40-150mm/2.8, vyfotíte stejnou věc na nejnižší clonu, tak majitel FF bude mít rozhodně mnohem jemnější bokeh. Znamená to tedy, že na jemné pozadí můžete s Olympusem zapomenout? Už tady nehodlám znovu přepočítávat procenta, ale připomenu opět jednu větu ze začátku tohoto článku. Zapomeňte na to, jak to fungovalo u FF. Jemné pozadí se dá s Olympusem docílit taky, ale ne stejným způsobem. Na jemné pozadí totiž působí několik činitelů zároveň, není to jen clona. Do hry vstupuje například ohnisková vzdálenost, vaše vzdálenost od fotografovaného objektu a jeho vzdálenost od pozadí, neřku-li to, co tvoří samotné pozadí snímku. Pokud tedy budete fotit s delším ohniskem (např. 300mm/4 od Olympusu, kde je ekvivalent ohniska 600mm k zrcadlovce) na nízkou clonu, budete relativně blízko od objektu a ten relativně daleko od pozadí, můžete docílit úžasně jemného pozadí velmi snadno. Určitě to s FF půjde snáz, ale určitě to nepůjde vždycky. Rozhodně to není tak, že kamkoli namíříte FF zrcadlovku s objektivem s nízkou clonou, vypadne vám bokeh jako víno. Takže bokeh je bezesporu slabina systému, který teď používám, ale pokud nad jeho tvorbou přemýšlíte a změníte dosavadní návyky, nejedná se o nepřekonatelnou bariéru.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 12-40mm/2.8, f/14, ISO 200, 1/8s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Ostření

Olympus ostří výborně. Olympus ostří dobře, Olympus ostří špatně. Všechny tři zkušenosti mám a mám pocit, že do kvality zaostření vstupuje řada proměnných. Jednou z nich je například samotné nastavení foťáku. Osvědčilo se mi následující. Pro focení akčních věcí (např. peroucí se opice, nebo letovky ptáků) lehce zpomalit maximální frekvenci snímání. Systém dovede lépe přeostřovat. Také podle motivu stojí za to upravit funkci stabilizace, ta má několik módů a jde je nastavit v rychlém menu stisknutím OK. Poslední věc, která v tom hraje roli, je režim rychlosti přeostřování, který se nastavuje v menu s názvem Zámek AF. Sumasumárum si myslím, že počet ostrých akčních fotek mám zhruba obdobný, jako jsem měl u zrcadlovky. Tedy nemyslím, že by to nějak hrálo ve prospěch Olympusu ani ve prospěch Canonu. Co hraje ve prospěch Olympusu je rozhodně pokrytí ostřícími poli, které je extrémně návykové. Připadá mi normální, že si můžu vybrat prakticky jakékoli místo a tam ostřit. Co mě překvapilo, že nižší verze Olympusu umí body ještě zmenšit, co by se mi hodilo při focení průhledů. To bych v praxi hodně ocenil. Pro tento účel jsem na cestě často využíval možnost zvětšit si zaostřovanou oblast do hledáčku, ale tím zas ztrácím přehled o celé scéně. U některých motivů jsem však díky tomu mohl odhalit špatné zaostření ještě dřív, než jsem stisknul spoušť. Takže ostření považuji za velmi dobré, fungující na různé motivy, jen si člověk musí uvědomit, jak na sebe jednotlivé funkce působí a aby získal maximum, je třeba je přizpůsobit. Pokud se chcete věnovat třeba jen letovkám, jednoduchý pohyb jedním směrem, dají se hodnoty uložit do některého z osobních režimů (C1 – C3) a přepnutí na tuto činnost je pak dílem chvilky. Výborně popsal nastavení foťáku pro letovky Rosťa Stach, asi nemá smysl to rozebírat podrobněji. Na Borneu jsme často fotili z lodi bílé volavky, které lovily na břehu, a po přiblížení lodi odlétly pryč. Prakticky 80% těchto fotek mám ostrých a to v kombinaci samotné 300mm i 300mm s konvertorem. Stejně tak jsem dokázal zaostřit holuba letícího přes řeku, který tvoří velmi malý podíl celkového snímku. Na druhou stranu peroucí se opice mám zaostřené asi jen z 50%. Celkově se mi tedy potvrdilo, že nový systém umí akční věci ostřit zhruba stejně rychle jako předchozí, stejně tak produkuje super ostré snímky i ty špatně zaostřené. Tady jsem nepocítil újmu, ani extra přínos, vše při starém. Při horším osvětlení klesá přesnost ostření u režimu AF-C (průběžné ostření), AF-S pokračuje v ostření skoro do tmy. Kde vidím dost výrazný posun, tak to je zmíněné ostření statických objektů, kde je dokonalá kontrola ostrosti ještě před stisknutím spouště, odpadá mi tak překvapení po dofocení sekvence, kdy se AF chytne něčeho mírně před nebo za zvířetem. Rozhodně má v ostření Olympus prostor ke zlepšení a věřím, že s novým firmware dojde právě v této oblasti k posunu.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 12-40mm/2.8, f/4, ISO 1250, 1/30s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Tichá závěrka

Když jsem měl možnost foťák testovat, okamžitě jsem vypnul tiché focení. Je sice prima, že se můžu dostat k rychlým hodnotám, ale závěrka je tak tichá, že jsem mnohdy vyfotil nechtěně snímky při vyjímání foťáku z batohu. Nejvíc mi vyhovovala varianta „L“, která je dostatečně rychlá, tichá a ještě mezi záběry dokáže přeostřovat. Její frekvenci jsem si snížil na 8sn/s. Jenže pak jsem se dostal na místo, kde bylo několik citlivějších ptáků. Byť na moji fyzickou přítomnost nijak nereagovali, po stisknutí spouště hned uletěli. Nechtělo se mi věřit, že by jim to vadilo, ale změnil jsem režim na tichý „L<>“. A rázem bylo po problému. U rozkvetlého stromu jsem strávil několik hodin a ptáci byli klidní a vyrovnaní. Za tu dobu jsem si na tichou závěrku překvapivě zvyknul a už jsem ji tam nechal. Při nočním focení můj kamarád čekal, až konečně vyfotím hada, kterého jsme našli, a když dlouho neslyšel zvuk závěrky, zeptal se, co se děje. Já na to že nic, že mám hotovo.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 12-40mm/2.8, f/5.6, ISO 1600, 1/250s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

60sn/s

Možnost fotit frekvencí 60sn/s jsem využil jen jednou. U stejného stromu, kde jsem si změnil hlasitost závěrky, jsem si všiml, že občas strdimilové sají nektar za letu, stejně tak jak to dělají kolibříci. Vyhlédl jsem si květ, kde to dělají opakovaně, a čekal jsem. Ale dlouho se nic nedělo. Hodina byla pryč a nic. Došlo mi, že pokud pták přiletí, a já to nestihnu vyfotit, může trvat další hodinu, než přiletí znovu. Nechtěl jsem to propásnout a nastavil režim ProCapture H, který umí nejen snímat krátce rychlostí 60sn/s, ale zároveň uchová 14 snímků před stiskem spouště. Zaostřil jsem květ, kam měl strdimil přiletět, namáčkl spoušť a čekal, že to přijde každou chvílí. Režim se po minutě namáčknutí vypne, takže jsem spoušť průběžně namačkával, abych o snímání nepřišel. Akce se stala do 5 minut. Domáčkl jsem spoušť a zaznamenal celou dobu. Vzniklo 75 fotek. Na 50 je pták u květu. Na 13 je z té strany, kterou jsem chtěl. Na 2 fotkách má pozici křídel, která se mi líbí, a 1 vám tady můžu ukázat. Strdimil tedy po více než hodině strávil u květu méně než 1 sekundu a stihnul se napít ze dvou různých míst. Využití této funkce je například pro focení příletu ptáků na hnízdo, nebo naopak odletu, na lovící ledňáčky, apod. Já moc tenhle typ fotek nefotím, tak to přidávám spíš jako zajímavost.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/5.6, ISO 1250, 1/400s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Karta a baterka

Pro záznam sériového snímání je nezbytná velmi rychlá karta. Aktuálně jich je na trhu několik. Já jsem si pořídil SanDisk a Lexar, obě 32 GB s rychlostí čtení 300mb/s a zápisem 260mb/s. Pak jsem ještě dokoupil kartu od Sony se zápisem 299mb/s. Momentálně se jedná o nejrychlejší SD kartu na trhu a používám ji jako hlavní kartu v hlavním těle. Vysokou rychlost zápisu lze využít jen v horním slotu, ale rychlé karty mám v obou. Po zaplnění horní karty je stačí prohodit a rychlý zápis pokračuje. Nejen že to zkracuje dobu zápisu fotek na kartu, také se tím šetří baterie. Procesor u pomalých karet vyžaduje delší dobu pro zápis, a tím má i větší nároky na potřebnou energii. Na cestě se mi jen obtížně dařilo dostat pod hodnotu 1000 fotek na jednu baterku, nejčastější hodnota byla 1400-1700. To odpovídá mé předchozí zkušenosti z Tenerife. Při použití gripu je to okolo 3000 fotografií na jeden foťák, to se mi během jednoho dne nikdy nepodařilo zaplnit. Co jsem ale pozoroval, bylo zpomalení zápisu na kartu ve chvíli, kdy karta má nafocenu většinu své kapacity. To se zápis dost prodlouží i u rychlých karet. Opět výzva pro nějaký nový firmware.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Odolnost

Když už mluvím o výdrži, tak jsem si také dvakrát vyzkoušel, celkem záměrně, nechat foťák moknout na dešti. Při nočních procházkách pralesem, které trvaly běžně okolo 7 hodin, nás tak 2-3 hodiny doprovázel déšť. Většinou jsem měl foťák schovaný v batohu, ale dvě noci byly velmi výživné, co se pozorování zvířat týče, že nemělo cenu foťák schovávat. Vyzkoušel jsem tedy jeho odolnost vůči dešti. Ten nebyl nijak prudký, ale zato vytrvalý, foťák jsem měl podél těla na popruhu a průběžně jsem s ním fotil. Výsledek je, že foťák opravdu s přehledem odolal. Jediný problém nastal, když jsem si chtěl vyměnit ruce při držení svítilny a asi půl hodiny jsem držel foťák za objektiv. Teplo z ruky tváří v tvář okolnímu chladu s deštěm vytvořilo na objektivu mlhu, přes kterou se nedalo fotit. Ta vymizela asi půl hodiny poté. Takže to vypadá, že odolnost proti stříkající vodě je pravdivá. Odolnost proti prachu zkoušet nehodlám. Stejně tak nehodlám máčet foťák pod tekoucí vodou z kohoutku, ale jak vidno, ani to není problém. Mně bude plně stačit déšť.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 12-40mm/2.8, f/4, ISO 1000, 1/30s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Závěrem

Jak tedy foťák obstál během měsíčního putování pralesem? Po 11.000 fotkách pořízených v nejméně pohodlných podmínkách, které znám, po desítkách nachozených kilometrů s plnou výbavou na zádech, mám celkem jasnou představu, co od foťáku čekat. Podle mě obstál výborně. Tím netvrdím, že je identický s full frame zrcadlovnkou. Jak jsem psal v úvodu, cestou je zapomenout na to, na co jsem byl zvyklý u FF DSLR. Je třeba si foťák přizpůsobit (a tím nemyslím jen dvě tři položky v menu). Je třeba vnímat foťák trochu jinak, využívat na maximum jeho možnosti a hledat cestu, jak se vyrovnat s jeho slabinami. Podle mě největší slabinou foťáku je šum na vysoké hodnoty ISO a bokeh, který není s použitím ekvivalentních ohnisek stejný jako u full frame zrcadlovek. S obojím se dá pracovat a postup, který jsem zvolil, jste se dočetli v článku, výsledky vidíte na fotkách. Někteří lidé mi vyčítají, že nejsem k technice dostatečně kritický. Asi je to tím, že místo remcání nad nedostatky se snažím hledat cesty, jak fotky tvořit. Pokud si dokážu najít způsob, jak vytvořit fotku, která mi přijde zajímavá, není pro mě podstatné, zda se tak stalo konvenční cestou nebo trochu jinou. Jsem si vědom limitů, které má moje současná technika, a těm se snažím vyhýbat. Jsem si také vědom silných stránek a těch se snažím maximálně využívat. Výsledkem je, že mohu potvrdit, že se s Olympusem E-M1 Mark II příroda fotit dá a podle mě velmi kvalitně. Pokud vás zajímá, jaké fotky jsem vytvořil pomocí techniky Olympus, sledujte mou aktualizovanou galerii na serveru 500px.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’15‘ down=’15‘]

Olympus E-M1 Mark II, M.Zuiko 300mm/4 IS, f/4, ISO 400, 1/80s

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

PS: Na mnoha diskuzních fórech i sociálních sítích jsem se dočetl různé scénáře na téma „jak to bylo s mým přechodem k jiné značce doopravdy“. Nejčastější scénáře jsou takové, že jsem za to dostal zaplaceno, techniku mám zdarma a teď píšu na webu dohodnuté PR články. Někomu prostě nestačí informace „přátelé, po 30 expedicích do tropů mě už prostě bolí záda, jsem unavený a vím, že s tím musím něco udělat“ a touží po něčem více šokujícím. Kéž bych pro vás něco podobného měl. Nejsem si vědom jediné věty, kde bych lidi ponoukal k zakoupení Olympusu – pro svou tvorbu využívejte to, co vyhovuje vám a děkuji, že budete respektovat totéž u mě. Pokud máte raději strohé technicky založené recenze plné testovacích terčíků, technických parametrů a čísel, která se dají porovnávat, doporučuji vám testy na DPReview, DXO a podobných serverech. Ve svých článcích se snažím popsat pouze své osobní praktické zkušenosti s přechodem na nový systém, který aktuálně využívám, a se kterým jsem, k údivu mnohých, spokojen. Jeho nevýhody nezastírám a prezentuji svůj postup, jak se s nimi vyrovnat a jak využívat naplno jeho výhody. To, že si to někdo překládá jinak, není mou vinou.

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Své zkušenosti s novou technikou jsem popsal ve čtyřech článcích:

Změna systému (důvody mého přechodu na Olympus)
Mé první zkušenosti a nastavení (dvoutýdenní testování v domácích podmínkách)
Tenerife s Olympusem (převážně krajina a rodinné fotografie)
Měsíc v pralesích Malajsie (fotografie zvířat od hmyzu po opice)

[separator color=’#efefef‘ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]