Na internetu je dneska mnoho informací o zvířatech a nějakou dobu si lámu hlavu, jaké články na svém webu publikovat. Když sem dám fotografie makaků a napíšu něco o jejich životě, stejně sem dám jen to, co si každý dokáže najít sám. Stejně tak napsat o vážce, že jsem ji potkal u vody, kde žije a loví, a že její rozpětí je 5 cm, tak si asi taky moc nepočtete. Proto tenhle rok budu psát příběhy foptografií, které mi připadají zajímavé, nebo fotografií, které třeba tak zajímavé nejsou, ale váže se k nim příběh, který mi zajímavý připadá. Vždy doplním povídání pokud možno i názvem druhu a na Google si pak můžete přečíst více. Protože mám za sebou čerstvé vzpomínky na cestu do Thajska, začnu tedy výběrem fotek z Thajska. Za pár týdnů jedu na další cestu, a tak věřím, že bude o čem psát.
Příběh první – Drongo na měsíci
Když jsem plánoval cestu do Thajska a na web umístil nabídku spolujízdy, nikomu jsem předem neřekl, kam to bude. Chtěl jsem, aby to byl výlet bez konkrétního cíle, bez konkrétní ikony výpravy, abychom se mohli uvolnit a využít každé zajímavé fotografické příležitosti. Měly tak vzniknout fotky, které se nedají předem dostatečně naplánovat a ve výsledných fotografiích měla hrát roli náhoda. Někdo si řekne, že je to zbytečný rozmar, ale za sebe mohu říci, že se mi tento způsob cesty hodně zalíbil. Samozřejmě, že jsem místa, kde strávíme náš čas, pečlivě vybíral s ohledem na jejich potenciál. Výprava však získala další rozměr, se kterým jsem v době plánování nepočítal. Thajsko zasáhly největší záplavy za posledních 70 let a voda zdevastovala místa, kde jsme měli trávit čas. Narychlo jsem tak musel změnit část itineráře a nevyzpytatelnost příležitostí se tak ještě zvýšila. A díky tomu nakonec vznikla fotografie dronga, kterého jsem fotil na místě, kde jsme původně vůbec pobývat neměli. Bydleli jsme v hotýlku nedaleko malého mokřadu a rituál byl každé ráno stejný. Budíček kolem páté, přesun na mokřad, chůzí do míst, kde by se snad dalo něco vyfotit a čekání, co z toho bude. Kluci šli napřed a ještě skoro za tmy zmizeli za zatáčkou. Měsíc svítil na cestu a mokřad pomaloučku ožíval. Nasadil jsem si objektiv na stativ, hodil si ho přes rameno a pospíchal k lesu. Jak tak jdu, koukám, že na větvi celkem daleko ode mě přistál Drongo kouřový (Dicrurus leucophaeus) Ashy Drongo. Na tomhle mokřadu celkem běžný i když dost plachý druh. Šel jsem k němu blíž a všiml jsem si, že se najednou spojil v přímku můj pohled, drongo a měsíc. Zajásal jsem, postavil stativ, nastavil jsem co největší clonu (32)a zamířil objektivem na dronga. Jenže jsem zjistil, že přímka nefunguje, měsíc je níž. Tak jsem udělal dva kroky vpřed a drongo byl opět v zákrytu s měsícem. Postavil jsem stativ a … A zase nic, měsíc se polehoučku ale jistě blížil k horizontu a při takové fotografii rozhoduje každý milimetr. Šlo mi o to, aby se drongo nedotýkal okrajů měsíce a aby nebyl v jeho středu. Začal jsem trochu panikařit, fotku jsem jasně viděl, ale ještě ani jednou nestihl vyfotit. Našel jsem si místo, kdy byl měsíc opticky ještě nad drongem, zakomponoval a čekal. Tentokrát mi přišlo, že měsíc neklesá vůbec a že to budu muset překomponovat znovu. Ale po chvíli bylo jasné, že se pomalu blíží chvíle expozice. A najednou ve mně hrklo. Drongo uletěl! Stál jsem jako opařený, ale za pár vteřin byl svým obvyklým způsobem zase zpět. Měsíc se dostal do správné roviny, ozvaly se tři velmi pomalé a tiché cvaky spouště a měsíc se vykutálel z kompozice. Ani jsem nedýchal, když jsem kontroloval, jestli se záměr povedl. A musím říci, že jsem s touhle fotkou opravdu na výsost spokojený. A vlastně vznikla díky největším záplavám, které Thajsko za poslední dobu postihly.
Příběh druhý – mazanice volavky
Poslední dny v Thajsku jsme strávili u mokřadů nedaleko Bangkoku. Seděl jsem v ornitologické pozorovatelně a nechal si před očima rozplynout sen o fotce, kde se v krvavě červených mracích odražených ve vodě zrcadlí dvě pisily. To ráno totiž bylo opravdu nevlídné počasí. Asi nejvíc nevlídné za celou cestu. Dokonce jsem asi poprvé pocítil opravdu zimu, jak pozorovatelnou profukoval vítr. Ptáci byli žalostně daleko, a tak jsem jen tak seděl a kochal se. Občas proletěla volavka, ale první letmý pohled do hledáčku naznačoval, že ani na ISO 800 se nedostanu na časy lepší než 1/80s. Volavek bílých začalo velmi nenápadně přibývat. Letěly sice relativně blízko, ale přistávaly, bůh ví, kde. Tak jsem si tak cvičně zkoušel jejich dráhu sledovat. A pak mi svitlo. Když dlouhý čas, tak ale opravdu dlouhý. Nastavil jsem si prioritu času, zvolil jsem 1/10s, nasimuloval jsem sledování letu volavky proti řadě stromů a párkrát cvičně stisknul. Lezly z toho zajímavé abstrakce, které se měnily podle toho, jak rychle jsem foťákem „švenknul“. Začalo mě to bavit a jen tak jsem si kreslil mazanice bez zvířat. Tohle mě občas chytne na podzim, kdy si tak pro radost vyfotím barevné stromy podobnou metodou. Opět začaly pozvolna přilétat Volavky bílé (Egretta alba) Great Egret, a tak jsem si začal zkoušet panning s extrémnějšími časy. Tahle fotka byla asi jediná, která se mi líbila z nějakých 30 pokusů. Ono i špatné počasí a méně světelný objektiv mají něco do sebe.
Příběh třetí – alternativní stativ
Slyšel jsem hlas zoborožce a vystřelil za ním. Ještě jsem stihl hmátnout po batohu a zmizel jsem v lese. Za chvíli jsem ho objevil, jak poskakuje vysoko v korunách stromů, zamával křídly, které vydaly velmi specifický zvuk, a byl v trapu. Kolik takových setkání jsme tu už zažili, dostat se k zoborožci na fotitelnou vzdálenost je tu prakticky nemožné. Z dálky se ozval táhlý hlas gibonů, ale ten už jsem si jen užíval bez větší ambice po fotografii. V těchto myšlenkách jsem došel ke kamenité říčce, která teče lesem. Sednul jsem si na kámen, pozoroval mihotající se zelenou motýlici, kterou jsme fotili před dvěma dny, a poslouchal hlas gibonů. Bylo mi opravdu dobře. Nějak jsem si chtěl ten pohled zvěčnit a sáhl po stativu. Jenže stativ nikde. No jasně, jak jsem vypálil za zoborožcem, tak jsem stihl vzít batoh, ale stativ zůstal ležet v táboře. Vracet se pro něj se mi nechtělo, tak jsem začal vymýšlet, jak dosáhnout záběru, který se mi líbil. Postavil jsem foťák na velký kámen a zamířil. Chtělo by to nějak podložit objektiv, a tak jsem si vypomohl kamínkem. To by šlo, ale je to celé nakřivo, pomohla rozlomená větvička, kterou jsem vklínil mezi foťák a kámen. Už jen trochu doprava a bude to ono. Jenže kamínek pod objektivem už nebyl ten pravý, tak jsem začal hledat lépe tvarovaný. Našel jsem oblázek, kterým jsem podložil objektiv. Teď zatočím polarizačním filtrem a … ťápnul jsem si na něj prstem. Takže sundat foťák z kamene, sundat filtr, očistit, nasadit, správně jím zatočit, ale kde je ten oblázek? Teď tu byl! Tak nic, musím najít jiný. Tak znovu položit foťák na kámen, větvičkou srovnat horizont, oblázkem podepřít objektiv, nastavit samospoušť … nedýchat … cvak.
Leave a reply