Příběhy fotografií III

Příběh sedmý – Kudlanka

Kudlanky jsou úžasní tvorové a před odjezdem na Borneo jsem se je učil poznávat a fotografovat v ateliérových podmínkách. Co kdyby se něco stalo a na cestě bych nějakou potkal. No a ono se to opravdu povedlo. Hned vedle naší chatky jsem při průzkumu okolních rostlin objevil titěrnou čerstvě svlečenou kudlanku. Svlečku měla totiž pár centimetrů od sebe. Okamžitě mi hlavou blesklo, jak bych ji chtěl vyfotit, ale mělo to háček. Bude třeba vytvořit miniaturní atelier. Manželka dostala za úkol najít zajímavou kroucenou větvičku, já jsem si došel pro list helikónie, který jsem si den předem vyhlédl pro podobné případy a začal jsem aranžovat scénu. Kudlanka měla rozměry opravdu miniaturní, neměla ani 10mm. Chtěl jsem vytvořit dramatickou scénu. Když jsem vše nastavil, přenesl jsem opatrně kudlanku na to správné místo a nechal ji po klacíku chodit. Po chvíli se uklidnila a začala aktivně chodit sem a tam. Vyfotil jsem snad 100 fotek, než jsem zachytil takovou, jakou jsem si při jejím nálezu vysnil. Kudlanku jsem pak vrátil na své místo a ta se rozběhla hledat potravu. Před spaním jsem si ukládal fotografie do PC a zjistil jsem hroznou věc – žádná z pořízených fotografií nebyla úplně ostrá. Polil mě pot (a to jsem byl zpocený už tak, jako bych se vrátil z koupelny). Všechno bylo marné! Smířen s osudem jsem usnul. Druhý den jsme se věnovali jiné činnosti a pozdě odpoledne jsme si sedli před chatku a jen tak koukali před sebe. Neměl jsem už sílu něco fotit. A v tom mi manželka povídá „hele, ona se na nás přišla podívat znova“. A ta malá potvůrka stála na noze židle, na které jsem seděl. Nějak se mi nedostávalo slov. Následovala další pátrací akce po zajímavé větvičce, listu helikónie, atelier jsem znovu sestavil a už si dal více záležet. Stačilo už mnohem méně fotek a raději jsem se hned přesvědčil, že je fotka ostrá. Kudlance jsme vřele poděkovali a vypustili ji dál od chatky. Nějak si tenhle zázrak nedovedu vysvětlit a ať už to zařídil kdokoli, ještě jednou mu moc děkuji 🙂

Příběh osmý – Pijavice

Okolí naší chatky často zaplavovaly přívalové lijáky, které znemožňovaly nějaké snahy o focení. Kromě osobní kudlanky, jejíž příběh jsem popsal výše, jsme měli u chatky i osobní pijavici. To s sebou nese určité výhody. Někdo strká pod rohožku sušenku, aby zjistil, jestli se mu někdo procházel před domem, my jsme měli spící pijavici, která trpělivě snášela všechny lijáky a čekala, až půjdeme na výlet, aby nás doprovodila. Pijavice nepřenášejí žádné choroby, ale nechají se přenášet hostiteli s velmi voňavou krví. Klidně vyhlížející „hovínko“ se při zaznamenání příchodu hostitele najednou natáhne a intenzivně zvětší svou délku. Píďalkovitými pohyby rychle nasedá do jedoucího jídelního vozu. Z listů je schopna i skočit, takže při procházce bornejským lesem ji prostě čas od času nechtěně zastavíte, abyste ji kousek svezli. Zakousnutá pijavice produkuje látky, které zabraňují srážení krve, a i když se vám ji podaří odstranit, což není tak snadné, jak se zdá, tak vám z rány ještě dlouho teče krev. To je signálem, že taxi vjelo do lesa a to se mezi pijavicemi rychle rozkecá. Tak se může stát, že ve chvíli, kdy se jedné zbavujete, jiná, celá zadýchaná, uhání lesem, aby jí to neujelo. Z mnoha možných způsobů, jak se pijavice zbavit, zmíním ten, který nám poradil jeden z místních. Stačí ji postříkat repelentem a po pár vteřinách do ní cvrnknout jako do kuličky. Dokonce jsem pocítil určité zklamání, že po mně pijavice moc nejdou, protože skoro každý, kdo s námi šel lesem, si už mohl cvrnknout (a tím myslím do pijavice) a já pořád nic. Nakonec se to ale povedlo a i já jsem slavnostně vyndal repelent a pink! Ale to bych té naší, osobní pijavici, nikdy neudělal. Tu jsem si na věčnou památku po dešti zvěčnil v jejím klidovém stadiu.

Příběh devátý – Zoborožci

Nikdy bych nevěřil, kolik zoborožců uvidíme během těch pár dnů pobytu na Borneu. A když říkám uvidíme, tak zdaleka nemyslím – budeme mít možnost vyfotit. Možnosti k vytvoření nějaké zajímavé fotky jsem měl všehovšudy tři. Ale o tom někde jinde a někdy jindy. Tahle fotka páru zoborožců bělolících nesplňuje kriteria očekávané fotografie, přesto jsem za ni hodně rád. Jak jsem už naznačil, tak nám hodně často pršelo. Když zrovna nepršelo, bylo zataženo a počasí dost připomíná plískanici dnešních dnů, jen bylo asi o 25 stupňů víc. Osamocený pahýl kmene vysokého stromu připomínal, jaké velikány tu mohl člověk dříve potkat. Tady někdy byl les plný ptactva a hmyzu, teď je tu jen několik políček, menší banánová plantáž, pár chaloupek a jinak nic. A i přesto se tu dá najít zajímavý život. Když chvíli kukáte na nikdy nevysychající louže, zjistíte, že se kolem nich honí vážky a z výšky se občas ozve typické skřehotání zoborožců. Nejdřív jsem je ani nechtěl fotit, ale pak mi ta jednoduchost motivu přišla nakonec zajímavá. Je to taková naděje, že i v místech, kde vzala vegetace za své, může být živo.