V nepravidelném seriálu Příběhy fotografií se snažím přiblížit okolnosti vzniku některých mých fotografií. Pro tento díl jsem si vybral tři fotografie z Bornea, které mají společný jmenovatel – noční fotografie, za jejichž vznikem však stojí zcela rozdílné příběhy. Všechny pocházejí z výpravy na Borneo podniknuté v březnu 2013. Někdy mi lidé píší, že černé pozadí fotografií je příliš sterilní. Chápu, že v záplavě fotografií, které je možné na internetu vidět, je k vidění řada různých pojetí pozadí snímku. Rád střídám různé přístupy, aby fotky nebyly na první pohled tak fádní. Dříve jsem se věnoval v tropech téměř výhradně denní fotografii, však to znáte, ráno si přivstat, stihnout hezké světlo, odpoledne nezmeškat světlo před západem slunce a pak spát. Moje výpravy na Borneo, aktuálně mám za sebou tři, však tuto rutinu do značné míry narušily. Málokdy se na tomto ostrově setkávám s nějakým labužnickým světlem, které vytváří ranní paprsky slunce, a dostávám se fotograficky do situací, které jsem dříve neznal.
Pro člověka, který má oči otevřené, přináší Borneo nekonečnou paletu možností pro fotografii přírody. Nezřídka se mi stává, že toho vidím tolik, že vyfotit vše je nemožné. Při každé cestě najdu nějakou podivnost, kterou jsem před tím neviděl. Při realizaci fotek jsem ovšem narazil na problém, jak je zachytit, aby byly koukatelné. Až na pár výjimek jsem na Borneu zatím zažil jen tři druhy počasí – buď zataženo, déšť nebo prudké světlo. Všechny tři varianty kladou neobvykle vysoké nároky na správnou expozici. Nejčastěji je zataženo. V praxi to znamená, že třeba najdete fascinující mouchu, která má sice necelý centimetr, ale při bližším prohlédnutí zjistíte, že má oči neuvěřitelně roztažené do stran. Prakticky tak daleko od sebe, jak je sama dlouhá. Okamžitě dostanete chuť ji zvěčnit. Nastavíte rozumnou clonu, třeba 9, ISO si posunete třeba na 1000 a namáčknete spoušť pro výpočet expozice. 3 sekundy! Proběhne kontrola foťáku, protože tak se opravdu neustále pobíhající muška fotit nedá. Začnete štelovat, přesouvat clonu i ISO a při hodnotách F2,8, ISO 3200 máte radost, že je expozice někde kolem 1/25s. Ani tak se vám samozřejmě mušku nepodaří zvěčnit. A tak koumáte jak na to. Přichází ke slovu blesk nebo nějaké umělé světlo, foťák co zvládne vysoké hodnoty ISO, stabilizované objektivy, různé držáčky a pomůcky, no zkrátka, začne z vás být takový malý kutil a každou další cestou ubývá oblečení a přibývá technické vybavení.
[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]
Při cestách na Borneo jsem vedle denní fotografii propadl kouzlu té noční. Ne proto, že by byla jednodušší, ale proto, že v lesích ožívají úplně jiní tvorové. Nastupuje nová směna, by se dalo říct. Zatímco přes den potkáte jednu dvě pakobylky, v noci jich potkáte třeba deset. Zkrátka vidíte věci, které mají svou vlastní noční atmosféru. A tak jsem začal pracovat na takovém „miniprojektu“ Noční život v pralese, kterému jsem věnoval nejen kolekci ve své galerii, ale i tenhle článek. Podíváme se na chlupatou housenku, díky selektivnímu světlu baterky objevenou parazitickou houbu, jak prorůstá housenkou a nočního motýla většího než dvě dlaně.
Příběh desátý – Housenka motýla rodu Euthalia
Když vstupuji do řetězců OBI nebo Ikea, mám většinou dost odlišné cíle než běžní návštěvníci. Zatímco ostatní vidí ručníky, krabice, plastové nádoby, koše na hračky, já vidím difuzéry na blesk, pouzdra na objektivy, síťky na hmyz. A tak jsem si jednoho dne celý šťastný nesl domů modrý skládací koš na hračky a už v něm viděl ten potenciál na cesty. Za 99 Kč dar z nebes. Moc se mi nedařilo ho inteligentně zabalit, ale věděl jsem, že to zkrátka musím nějak dokázat, případně se podělit se spolucestujícími. Ukázalo se to jako skvělá pomůcka. Občas jsme toho našli tolik, že prostě nebylo v našich silách všechno vyfotit, a tak jsme si v koši na hračky průběžně uchovávali zajímavé pakobylky, koníky nebo housenky pro budoucí zvěčnění. Už jsem se ukládal ke spánku, když přišel Kuba s tím, že našel pekelně krásnou housenku a musíme si ji zítra vyfotit. A ráno jsme našli chřestýšovce a pak ještěry, pak žáby, no zkrátka na housenku se nedostalo a já si to pak po návratu strašně vyčítal. Po půl roce jsem se na Borneo vracel. Asi by znělo romanticky, kdybych teď napsal, že s jasným cílem housenku zase objevit. Vůbec ne. Těch nerealizovaných fotek bylo tolik, že bych potřeboval udělat nějakou samostatnou opravnou výpravu. Situace byla ovšem dost podobná. Byli jsme vzhůru dlouho do noci. Baterkami jsme pročesávali prostor kolem chaty. Objevili jsme hada, spící ještěry, strašilky, žáby, svítilky a já nevím co ještě. Postupně naše řady řídly a kolem druhé hodiny ranní jsem usoudil, že už nemám sílu dál něco vymýšlet a zvedat foťák k očím. Ono to jde první den, možná druhý, třetí den, ale po týdnu, kdy se člověk nevyspí, už úplně otupí. Opustil jsem oba Ondry a šel k chatce. Posvítil jsem cvičně nad hlavu a tam byla! Chlupatá housenka, kterou jsem viděl před rokem. A málem to dopadlo stejně. Chvíli jsem váhal, jestli rozpoutat další kolo svícení a focení. Nakonec jsem si pro housenku sáhl, utrhnul jsem její list a otočil se na kluky se slovy: „Můžete mi říct, jak chcete jít spát, když jsem našel tohle?“ Dali jsme se do hlasitého smíchu a přes veškerý odpor k dalšímu focení se vrhli na tvorbu nočního ateliéru. Jeden Ondra obětoval stativ, s ohledem na únavu jsem se přimlouval za to, abychom list umístili tak, abychom se k němu nemuseli ohýbat a pak se nás na ní vystřídalo všech pět. Dva se vždy podle instrukcí pokoušeli scénu nasvítit tak, aby byla podle jeho představ fotografa, a dva fotili. Pátý většinou fandil. Housenka zprvu sice na chvíli přestala okusovat svůj list, ale pak v klidu pokračovala, aniž by ji naše pobíhání nějak vzrušovalo. Nakonec jsme šli spát okolo čtvrté hodiny ranní. A tak si můžu ze seznamu neuskutečněných fotek jednu škrtnout.
[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]
Příběh jedenáctý – Parazitická houba rodu Cordyceps
Na Borneu jsem naposledy zůstal o týden déle než ostatní. V noci před jejich odletem jsem se šel ještě projít do zahrady kolem našeho ubytování. Ani ve snu by mě nenapadlo, že najdu, co jsem našel. Na první pohled to vypadá jako rohatá housenka, ale chyba lávky. Hlavním motivem je parazitní houba rodu Cordyceps. Poprvé jsem ji viděl v dokumentu Davida Attenborougha. Od té doby jsem o ní mnohé četl a toužil jsem ji vidět na vlastní oči. Parazit podle některých studií dokáže donutit například mravence, aby vylezl na vyvýšené místo, kde budou pro růst houby lepší podmínky. Pak mravenci přestane fungovat nervový systém a ustrne. Houba s výtrusnicemi si pak najde cestu skrze tělo ven. A to jsem měl teď před sebou. Housenka to měla dávno spočítané, houba si už našla cestu. Když jsem to oznámil klukům, ocenili, že se jedná o zajímavost, ale do focení už sílu neměli a popravdě ani já ne. Nechal jsem housenku na stromě s tím, že tam druhý den bezesporu bude. Pravda, byla tam. Jakmile jsem kluky vyprovodil na letiště, vrátil jsem se do zahrady. Strom jsem si však neoznačil a trvalo mi asi hodinu, než jsem si uvědomil, jaký strom to byl a kde se zhruba list s housenkou vyskytoval. Byl jsem tak posedlý touhou ji zvěčnit, že jsem byl rozhodnut strávit v zahradě klidně celý den, dokud ji nenajdu. Ten den bylo větrno. Tak větrno, že fotografie na stromě nebyla reálná. Odtrhl jsem list a vytvořil jsem si ateliér. Postavil jsem stativ, na židli jsem instaloval list s housenkou, ale vítr mi ji neustále odnášel stranou nebo alespoň s listem hýbal. Trvalo dobré dvě hodiny od nálezu do tvorby fotografie. Je to na první pohled obyčejná fotka rohaté housenky, pro mě je to jeden z klenotů, které jsem si z cest po Borneu přivezl. A druhý den večer mě čekal další.
[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]
Příběh dvanáctý – Motýl Archeoattacus staudingeri
Po úspěšném odfocení housenky jsem se druhý den přesunul do poslední destinace svého pobytu. Ubytovna v nadmořské výšce okolo 1000m slibovala setkání s jinými druhy, než jsem se potkával dosud. To se nakonec naplnilo, ale zároveň znatelně ubylo počtu spatřených živočichů. Za celý den jsem spatřil třeba jen tři živočišné druhy. Ovšem to pak stálo za to. Ať už to byla metalicky modrá 10cm pakobylka, šarlatově červený strdimil nebo během první noci ten motýl. Kolem desáté jsem instinktivně vyšel s baterkou na průzkum nočního života. Po půl hodině jsem se vrátil celkem zklamaný. Kromě jednoho pavouka jsem nic neobjevil. Sedl jsem si na recepci a chtěl si dát oblíbený 100Plus (jednou tuhle značku přivedu do Čech) a ani jsem se nestihl napít. Na stěně vedle hodin seděl obří motýl – Atlas. Pod ním si balily věci dvě holky z recepce, kterým končila služba. Když viděly můj strnulý pohled, začaly se hihňat. Ledabyle mávly rukou, že ten je tu skoro každou noc. Co byla pro ně rutina, bylo pro mě zjevení. Okamžitě jsem podnikl kroky k tomu, abych motýla přilákaného světlem dostal na nějaké rozumnější místo. Problém byl, že se nacházel z té strany recepce, kam návštěvníci nesmí. Respektive do toho večera nesměli. Velmi zdvořile jsem je požádal, zda si můžu motýla přenést. Ony s úsměvem souhlasily a pak jen s údivem sledovaly, co následovalo. Atlasové nejsou zrovna plaší motýli a tak jsem ho snadno dostal na prst. Poponesl jsem ho, on zamával mohutnými křídly a přeletěl na protější zeď. Vylezl jsem na stůl a znovu ho dostal na prst. Jemu se to opět nelíbilo a vlítl opět za recepci mezi lejstra. Opět ho nesu na prstu a on vyletěl ven do tmy, zaklel jsem a během pár vteřin byl zpátky. Sedl mi na záda, zrovna když jsem při slézání šlapal po nějaké evidenci vydaných ručníků. Honička se opakovala celkem dlouho, děvčata to vzdala a šla spát. Mně se povedlo s motýlem domluvit a umístil jsem ho na jediné smysluplné místo v rozlehlé vybetonované recepci – výhonku rostliny v květináči. Motýl se ani nehnul a já letěl jako blázen do pokoje pro foťák. Žárovkami osvětlená recepce motýla uklidnila a trpělivě na mě čekal, mně však přinesla jen velmi svízelné chvilky. Měl jsem před sebou nejkrásnějšího motýla, jakého jsem dosud potkal, a to snad v tom nejhorším prostředí. První kolo focení mě dost frustrovalo a šel jsem do postele kolem půlnoci. Motýlovi jeho nové místo evidentně vyhovovalo. Já jsem si v pokoji stáhl fotky a zjistil jsem, že výsledek není vůbec uspokojivý. Vždy měl jedno křídlo mimo hloubku ostrosti. Asi půl hodiny jsem přemítal, jestli to mám jít znovu vyfotit. Lítá sem přece skoro každou noc a já tu budu celý týden. Nakonec jsem se přemluvil a sešel znovu do recepce. Tentokrát se stativem a světly. Je to mnohem obtížnější, když je člověk sám než při focení housenky, kde svítí dva lidé. Vyfotil jsem si motýla tak, aby v případě potřeby snesl tisk na velký formát s větší hloubkou ostrosti a šel jsem do hajan. Kromě něj jsem v místnosti našel ještě několik zajímavých motýlů, kterým dělal chladný vzduch a světlo žárovek dobře. Rozmístil jsem je vedle Atlase na ostatní výhonky květin a založil jsem si tak svou první motýlí farmu. Druhý den jsem na internetu u snídaně zkoumal, co je to za druh. Attacus atlas to nebyl, ten je na první pohled o dost světlejší. Nejprve to vypadalo na Archeoattacus edwardsii, ale kresba na křídlech byla jiná, ne tak drobná. Nakonec se z něj vyklubal Archeoattacus staudingeri, nejvzácnější forma z výše uvedených. Na internetu je jen pramálo fotografií z volné přírody. Ne náhodou je to s 5500 přístupy třetí nejprohlíženější fotografie z mé poslední cesty. To, že už nikdy během týdne stráveného v horách nepřiletěl, snad ani nemusím zmiňovat.
To jsou tedy tři příběhy z nočního focení na Borneu. Než vytvořím další povídání, můžete si brouzdat fotografiemi z Bornea. Za každou z nich je nějaký příběh.
[separator color=’#EFEFEF‘ thickness=’1′ up=’25‘ down=’25‘]
Comment
Dobrý den,
opravdu skvělé příběhy, četl jsem všechny od začátku do konce a hodně se i poučil. Vždycky se hodně těším na nové počtení na Vašich stránkách.
Rád bych s Vámi někdy na nějakou cestu z vaší nabídky zajel, doufám tedy, že je budete ještě dlouho pořádat, protože mi bude trvat dost dlouho, než si najdu práci (už teď to trvá dýl než je zdrávo) a našetřím si na lepší výbavu a samotnou cestu. Pokud vůbec někdy.