Rozkvetlý Pantanal

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Pokvetou? Nepokvetou?

Když jsem loni připravoval letošní cestu do Pantanalu, měl jsem jedno velké přání – toužil jsem vidět rozkvetlý Pantanal. Po konzultaci s majitelem jedné ubytovny jsem věděl, že trefit se do termínu v době kvetení je velká loterie. Dle jeho letitých zkušeností hromadně kvetou tamní stromy Piúva 7-10 dnů v roce. Termínově je to v rozpětí od července do září s tím, že jsou roky, kdy nevykvetou vůbec. Volba druhé poloviny srpna se nakonec ukázala pro tento rok jako správná. Už při přistání bylo vidět, že růžové stromy v krajině vytvářejí neskutečnou mozaiku. Z letiště nás čekala ještě tříhodinová cesta do Pantanalu a tak jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že to vyšlo. Co bych kolem toho chodil, po příjezdu do ubytovny bylo nad slunce jasné, že se to povedlo. Stihli jsme druhou polovinu kvetení, tedy moment, kdy jsou jedny stromy v plném rozpuku, jiným už květy postupně opadávají. Nedalo se dopředu odhadnout, jak dlouho ta krása kolem bude vidět, a tak jsme se první dny snažili na maximum využít daru, který jsme od přírody dostali. K tomu patřil i nečekaný dárek ve formě mírně podmračené oblohy, takže se dalo fotit prakticky celý den. Výsledkem bylo, že jsme za první tři dny měli možnost fotit okolo 80 druhů zvířat a valnou většinu v nějaké kombinaci s růžovou barvou v okolí (správný termín je prý lila, mně se s ním jen špatně v textu pracuje).

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Mravenečník

Navíc jsme měli v okolí ubytovny nebo přímo v ní časté návštěvy mravenečníků a tapírů. Tapíři přicházeli téměř výhradně za tmy, mravenečník přišel i za světla, to jsme ale většinou byli mimo ubytovací zařízení. Plánovali jsme si, jak si na něj „příště“ počkáme. Jenže „kdyby“ a „příště“ při focení neexistují. Tak se stalo, že jsme se ho prakticky nedočkali. Naštěstí kolem ubytoven je vždy co fotit, tak jsme si našli zábavu jinde. Při jedné noční návštěvě mravenečníka se zvedlo ze židle všech 25 ubytovaných turistů a krotkého mravenečníka doprovázeli po pozemku. Samozřejmě sobě i jemu k tomu svítili na cestu a vytvořit nějakou kloudnou fotku bylo téměř nemožné. Rezignoval jsem na tvorbu konvenčnější fotky a pokusil se vytvořit jen siluetu tvořenou protisvětlem z baterek. Nápad jistě dobrý, ale realizace se zdála téměř nemožná. Fotku mi pomáhal tvořit jeden z fotografů z naší skupinky i místní z ranče, ale mravenečník vůbec můj záměr nechápal a místo, aby se volně potuloval, chodil si mě očuchávat. Nakonec se to ale povedlo a jeden záběr mi na kartě ulpěl. Celkově mám asi 5 různých fotek mravenečníků, za což jsem rád. Jsou to neskutečná zvířata.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Šplouchance do vody

Další část cesty jsme strávili u řeky, která nabízí trochu jinou skladbu zvířat, a brzy jsme se dostali k počtu 115 fotografovaných druhů ptáků. Užívali jsme si každodenní výlety na loďce, kterou jsme měli jen pro sebe, a zkoušeli štěstí s ledňáčky, anhingami a vydrami. Vydry se celkem schovávaly, ale nakonec se to povedlo a připlavaly se na nás podívat. Pomocí rybiček se nám lodivod pokoušel přilákat ledňáčky a dravce, kteří se na ryby specializují. Někdy k tomu došlo bez předchozího upozornění, takže jsme viděli jen rybičku, které se po dopadu na hladinu okamžitě zmocnil jeden z nich. Nakonec jsme měli možnost si vyzkoušet chytit ten správný moment a každý snad na kartě najdeme alespoň jedno šplouchnutí do vody.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Focení blesků bez blesku

Na lokalitě se také nachází hnízdo čápů jabiru, kde jsem loni vytvořil celkem úspěšnou fotku hnízda a mléčnou dráhou v pozadí. Noční obloha zůstávala během prvního týdne pod mrakem a ani jsem původně netoužil, vydat se k hnízdu opět v noci. Jenže jednoho dne přišla bouřka a několik blesků uhodilo pěkně blízko. Po troše přemlouvání jsem se rozhodl, že zkusím blesky nachytat na fotku. Mezitím už bouřka ustupovala a první pokusy moc úspěchu nepřinesly, jen hnízdo osvícené jako fotobleskem. Pak se bouřka otočila a začala se vracet. Původně jsem stál na 12 metrové kovové věži, která slouží jako pozorovatelna pro život na hnízdě. Jak se bouřka začala vracet a blesky se tu a tam začaly být na obloze patrné, došlo mi, že lepší místo na zasažení bleskem jsem si v rovinaté krajině snad ani vybrat nemohl. Snad ještě si nalíznout prst a natáhnout ho co nejvýš nad sebe. Tak jsem s bušícím srdcem vyhlídku kvapem opouštěl a původně jsem chtěl vyklidit pole úplně. Jak jsem tak stál pár metrů od oné věže a pozoroval bouřku, docházelo mi, že jsem si asi moc nepomohl. Nastavil jsem foťák ještě na pár pokusů. Opět vzniklo několik „nableskaných“ fotek hnízda a jinak nic. Poslední pokus. Nebe bylo dlouho temné a pak se najednou objevil výrazný blesk na obloze, chvilku po něm rána jako z děla a to už jsem pelášil do bezpečí ubytovny. Když jsem se vydýchal, kouknul jsem na fotky a na jedné to bylo. Uff, to byl hodně blbý nápad, ale vyšlo to.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

A je po ptákách?

Po prvním bujarém týdnu, plném zvířat a květů to vypadalo, že nebude co fotit. Druhá část pobytu v Pantanalu byla opravdu úplně jiná než ta první. Ze stromů definitivně opadaly květy a udeřily krutá vedra okolo 40°C. Šance na focení se díky vedru a silnému sluníčku smrskly prakticky jen na první dvě hodiny ráno a poslední hodinku a půl před západem slunce. Zvířata to chápala a přes den se stejně schovávala. Přestože počet pozorovaných druhů už nerostl tak rapidně (ostatně, chtít vidět dalších 115 druhů je trochu utopie), pořád bylo na co koukat. Mohli jsme se jednotlivých druhům věnovat déle, navštívili jsme lokalitu s aktivními zobouny a rybáky a každý na své procházce viděl něco, co ostatním uniklo. Jedno unikátní pozorování útoku kajmana na kapybaru bych rád věnoval samostatný článek, tak zatím najdete jen jeden výjev z celé 6 hodinové akce. Do krajiny díky vyjasnění přišel zcela nový prvek – světlo. Konečně jsme mohli obdivovat neskutečné západy slunce, využívat teplé ranní světlo a mí spolucestovatelé konečně mohli ocenit neuvěřitelné noci plné hvězd. Několik večerů jsme tak mohli věnovat focení i po setmění.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

8.000 fotek

Celkově si myslím, že se výprava nad míru povedla a Pantanal se nám ukázal v nádherném světle. Mohli jsme fotit papoušky ara hyacintové a dalších 120 druhů ptáků včetně několika sov, řady volavek, 4 z 5 druhů místních ledňáčků, celou plejádu dravců, dvou druhů tukanů a bezpočet na první pohled nerozpoznatelných tyranů. K tomu se připojily kapybary, kajmani, mravenečníci, tapíři a ocelot. Přivezl jsem si rekordních 8.000 fotografií, což je také díky tomu, že jsem několikrát využil ultrarychlé sériové snímání na foťáku a fotky si chci nechat pro účely přednášek a článků. Pantanal je návykové místo a po mnoha letech odříkání se ho teď nějak nedokážu nabažit. Příští cesta už bude patrně i částečně za jaguárem.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Olympus v Pantanalu

Co se týče techniky Olympus, tak ta už má své testovací období za sebou a na cestě do Pantanalu jsem ji používal plnohodnotně bez nutnosti něco nového objevovat a testovat. K tomu sloužily mé předchozí cesty (viz články). Pro zajímavost, pohledem do souhrnného EXIF lze vyčíst, že jsem nejčastěji používal ISO na hodnotách 200 – 320 – 640, ostatní hodnoty spíše okrajově, Pantanal je otevřená krajina, kde není třeba ISO tlačit do nějakých závratných hodnot. Nejvíc jsem toho nafotil s objektivem M.Zuiko 300mm/4 IS buď samotným, nebo v kombinaci s konvertorem 1.4x. Vše, co bylo nad 1/5s jsem snažil udržet z ruky, takže fotky ze stativu jsem pořizoval téměř výhradně pro focení noční oblohy. Stabilizátor opět zabodoval. Během našeho pobytu bylo v okolí hodně aktivních klíšťat a jeden kolega jich nasbíral 26 během jedné vycházky. Přispělo k tomu časté ležení na zemi pro získání co nejnižšího úhlu pohledu. Mně se nějak klíšťata vyhýbala, pak mi došlo, že jsem pro podobné snímky hojně využíval výklopný displej, což mělo i tento nečekaný přínos. Jak jsem zmínil, pro některé hodně akční situace jsem několikrát využil mód ProCapture H, který snímá fotky 60sn/s a dokáže zaznamenat i 14 snímků před stisknutím spouště. Výsledkem je fakt, že mám několik sérií čítajících až stovky fotek, na druhou stranu mám z čeho vybírat a až se tím proberu, drtivá většina půjde k vymazání, případně v menším rozlišení poslouží pro přednášky a články. Pro focení blesků, které jsem výše popsal, jsem využil funkci Live Composite, která celý proces značně ulehčila. Víc řádků o technice mě momentálně nenapadá. Zkrátka sloužila dobře a plnila to, co jsem po ni chtěl.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]

Kde je možné vidět fotky?

Pokud vás zajímají příběhy fotografií, které v Pantanalu vznikly na mé loňské a letošní cestě, rád vás uvidím na některé z plánovaných besed. Zatím jsou nejaktuálnější 14. listopadu 2017 v Prachaticích a 20. prosince 2017 v Plzni. Bližší informace a aktualizaci chystaných akcí najdete brzy na webu a na mém Facebookovém profilu. Fotografie se snažím pravidelně vkládat do své galerie na 500px, tak tam občas můžete juknout.

[separator color=“ thickness=’1′ up=’20‘ down=’20‘]